Kdo jsou naši Židé

Židé byli po celá staletí vytlačovaní ze západu Evropy na východ, od Španělska po Polsko, Ukrajinu a Bělorusko, dokud je před dvěma sty léty nevytlačili v obrovském počtu na území Ruského impéria, které k sobě zase jednou přičlenilo povstalecké Polsko.

Toto vytlačení z hustě zalidněné Evropy do našich nekonečných prostranství se stalo novým osudem pro mnohé Židy na světě. V Rusku roztáhli křídla, zhluboka se nadechli a řekli své slovo. Bylo to velké štěstí i pro samotné Rusko. Jestliže budeme Židy považovat za vzácný intelektuální zdroj lidstva, pak počátkem dvacátého století Rusko disponovalo minimálně polovinou tohoto celosvětového zdroje.

Existuje výrazný a dodnes neobjasněný kontrast mezi maloměstskou zakřiknutostí Židů, kteří byli vyhnáni na okraj Rakouska-Uherska a Polska, a vším tím, co se stalo se Židy v Rusku. “Z fenomenálně zbabělých lidí, jakými byli téměř všichni Židé před třiceti lety, se změnili na lidi schopné obětovat svůj život ve jménu revoluce, na teroristy, vrahy a bandity,” napsal na začátku dvacátého století carský ministerský hrabě S.J.Vitte. Tento fenomén se dá vysvětlit následovně: poté co se Židé dostali k nám, se poruštili a ve svém porušťování se nám začali podobat.

Když Židé pronikli do ruských měst, začali zvedat hlavy, učit se všemožné “ismy” a současně tyto “ismy” začali učit i nás. A pak naši Židé organizovali pro sebe a pro nás ruskou revoluci. Kdyby někdo chtěl zpochybňovat takovéto naivní vysvětlení Velké, navíc Říjnové revoluce, kterou jsme zvyklí slavit v listopadu, ihned s ním budu souhlasit. Nebyli to Židé, kdo zorganizovali ruskou revoluci, i Rusové byli mezi revolucionáři, a ba že jich bylo hodně. Jenomže k moci se po revoluci dostali bolševici. Seznamy členů prvních sovětských vládních orgánů jsou uveřejněné v mnohých dokumentárních pramenech, avšak Rusů mezi vysoce postavenými bolševiky figuruje jen málo. Zatímco Židů mnoho. Nechť tedy ruskou revoluci zorganizovali Rusové, a Židé potom jen jednoduše přišli k moci. I takto se dají vysvětlit naše dějiny – ony to snadno snesou.

Zlobit se na ruské Židy kvůli ruské revoluci nemá význam. Revoluce v Evropě, a nejen v ní, organizovali převážně Židé z tak prostého důvodu, že jinou cestu, jak vytlačit místní obyvatele a zaujmout důstojné místo za pultem, dějiny Židům nenabízely. Židy to vždy instinktivně táhlo tam, kde moc slábla.

Zlobit se můžeme a musíme na ruskou šlechtu, která promarnila své impérium pět minut před vítězstvím v první světové válce. Po staletích skvělých vojenských vítězství se najednou naše šlechta ukázala být úplně neschopná bojovat a vítězit. V průběhu občanské války byly důstojnické pluky generála Denikina labutí písní vojenské chrabrosti ruských šlechticů. A tyto pluky prohrály válku právě s vlastní ozbrojenou svoločí, v jejímž čele stáli takzvaní “vojenští odborníci”, které bolševici rekrutovali mezi důstojníky.

Mimochodem, k porážce došlo o mnoho dříve. Sebejistá a přesvědčená o vlastní neporazitelné síle ruská aristokracie zaspala ruskou revoluci. Naši pečorinové a oblomové zlenivěli natolik, že nic nezmohli proti hrstce navzájem se hašteřících bolševiků-žvanilů a fantastů, již kočovali po celé Evropě a udivovali vypasené a spokojené evropské socialisty svým, ve vztahu k divokému a obrovskému Rusku, absurdním nadšením.

Zatímco carští generálové nedokázali včas zakroutit krkem této hrstce křiklounů, na obranu kterých by v té době nikdo prstem nepohnul, bolševici, poté co se dostali k moci, celá desetiletí úspěšně lovili carské generály po celém světě. Zabíjeli každého potenciálního vůdce Bílého hnutí ještě dřív, než vůdce dokázal pozvednout hlavu.

Později letopisci a opěvovatelé Bílého hnutí dlouho stonali a rozjímali: dobří a šlechetní jsme byli my. To oni, bolševici, byli špatní. Toto všechno jsou však samé lži, urození pánové. Byli jste líní, sami jste se ukolébali všemi těmi “svébytnostmi” a “duchovnostmi” a neviděli jste svět kolem sebe.

Naši poruštění Židé dokázali v občanské válce porazit naše rozvrácené a nemístně europeizované šlechtice. Toto je nesporný historický fakt, který zvrátil dějiny světového židovství a stejně tak i dějiny Ruska.

Ano, naši Židé přetáhli na svoji stranu velkou část naší ozbrojené svoloče. Nejenom že ji přetáhli, ale dokázali se s tou nejsurovější svoločí na světě i vypořádat. Snad se všem těm bronsteinům-trockým zdálo, že jednou potáhnou do boje se statisícovými armádami, že budou po stovkách vyvražďovat členy carské rodiny, brát za rukojmí nejbohatší lidi nejbohatší země na světě a střílet je jako holuby, že budou lovit ruské popy jako divoké vlky? K takovým hrdinským činům je vedly zkušenosti jejich dědů a pradědů?

Ne, zkušenosti je naučily tak akorát živořit v židovském ghettu kdesi v Lodži či Krakově v neustálém očekávání pogromu a s provinilou otázkou v duši: “Neomrzeli jsme se vám?”

V Rusku velká část Židů, a ne hrstka rotschildů, která se dokázala sbratřit s anglickou královskou rodinou, přesáhla zkušenosti ghetta. Později se něco podobného odehrálo i ve Spojených státech, potom v Izraeli. Jenže bez ruské revoluce by nebylo ani rozkvětu USA, ani Izraele.

Nikoliv ruská revoluce jako taková, nýbrž vyhraná krvavá občanská válka, která vymýtila ruskou šlechtu, znamenala bod zlomu pro všechny Židy na celém světě. Neboť jejich velká část, která byla soustředěná na území bývalého Ruského impéria, zaujala místo ruské aristokracie, a jen co se tak stalo, začala se prudce měnit.

Avšak krvavá jatka, do kterých vyústila občanská válka v Rusku, předčila všechna pomyslná očekávání a zasela v našich Židech nepřekonatelný strach z pomsty. V průběhu dvacátých a třicátých let sotvakdo ze sovětských Židů, kteří se přestěhovali z ukrajinských, běloruských a jiných městeček do moskevských, petrohradských a kyjevských komunálek, byl schopný odpovědět, kdo konkrétně se jim bude chtít mstít a jakým způsobem. Jak je jasně vidět ze současné historické perspektivy, tato očekávání pomsty byla zveličená

a neopodstatněná. Rusové nejsou ve všeobecnosti náchylní k pomstě, jejich duše je na to příliš široká. Ruští šlechtici, kteří přežili občanskou válku, se pokorně učili řídit taxíky
v Paříži, zatímco mužici na Rusi se učili číst podle sovětských slabikářů, ve kterých slovo “Lenin” stálo před slovem “máma”. Židovská otázka byla tak pro ruského mužika nedostupná. A zůstává nedostupnou i dnes.

Navzdory tomu byly citlivé duše našich Židů přeplněné strachem, a to všechno se dalo pochopit. Jejich předci nepoznali nic podobného, co by se dalo přirovnat k občanské válce v Rusku a po ní následujícím odvážným experimentům na lidech na způsob kolchozů a pětiletek. Jejich předci nebyli ani rudí generálové, ani ministři, ani komisaři, ba ani proletářští básníci.

A tenkrát naši Židé učinili z hlediska svého a našeho osudu historický krok. Stali se z nich definitivně a nezvratně našinci. Vlastní krev smíchali s naší. Tímto porušili hlavní zákon svých předků a přestali být Židy. Připomeňme, že k tomuto míšení je otevřeně nabádali nejprve Lenin, později Stalin.

Slovansko-židovská manželství se začala objevovat hned po revoluci a stala se hromadným úkazem. Ze strachu před pomstou za prolitou krev odmítli naši Židé přivádět na svět čistě jen židovské potomstvo, protože nevěřili, že přežije. Zvláště pak poté co se v Německu objevil Hitler a otevřel koncentrační tábory. Naši Židé rozpouštěli své tisíciletou izolací vykvašené geny v naší horké divoké krvi. Z čehož o několik desetiletí později vzešlo to, co máme dnes.

A dnes máme podle různých odhadů dvacet až dvacet pět miliónů Slovanů a představitelů jiných národů s přimíchanou židovskou krví. To je každý sedmý nebo každý šestý z obyvatel stopadesátimiliónového Ruska. Na Ukrajině a v Bělorusku je to možná každý pátý obyvatel. Přitom podstatná část z nich ani neví o své židovské krvi. Převážně Židé a potomci slovansko-židovského smíšení tvořili jádro obyvatelstva Moskvy a Leningradu, dokud naše Židy nepovolali do biblických měst.

Poté co Hitler vyhubil evropské Židy, hlavní část Židů ve světě zůstala pouze ve dvou zemích – v Sovětském svazu a ve Spojených státech. Američtí Židé taktéž dost intenzivně smíchali svoji krev a přestávali být Židy. Smíchání bylo nevyhnutelné: v Rusku i v Americe totiž náhle přestaly platit podmínky, které po dlouhá staletí držely Židy pohromadě a chránily je před “rozpouštěním” v krvi jiných národů.

A tenkrát se vynořil Izrael. Důvodů, proč vznikl Izrael, se dá najít mnoho. Avšak ten první a hlavní důvod byl nedopustit, aby se Židé rozpustili ve světě. Nikým nepoznaní židovští mudrci pochopili to nejdůležitější a pochopili to správně. Jenom bojující židovský stát-armáda poskytuje v obklíčení nepřátelských Arabů nutné podmínky pro zachování Židů jako národa.

Dá se říct, že vykutálení Židé si pro sebe přichystali osadu o velikosti Izraele a, jakmile zaútočili na všechny sousedy, začali opět žít v očekávání pogromu. Ale už dobře organizovaní a po zuby ozbrojení.

A kým vlastně osídlili novou osadu jménem Izrael? Rot schildovými nebo Dupontovými potomky? Z jakýchsi důvodů ne. Osídlili ho našimi sovětskými lidmi, kteří byli zoceleni občanskou válkou, stalinskými čistkami a celkovou surovostí ruského prostředí. Ani zde se sionští mudrci nezmýlili. Bez našich Židů by v Izraeli ani tráva nevyrostla.

Tenkrát, v roce 1967, po podivném útoku Arabů na Izrael v sovětských tancích, vznikla slavná anekdota o dvou moskevských Židech, kteří si navzájem šeptají do ucha: “Už jsi slyšel o tom, jak naši nandali našim?”

Jestliže si v současnosti položíme otázku, co drží naše Židy v Izraeli, nejpřesnější odpověď bude znít: jejich slavná minulost ve velkém Sovětském svaze. Je pravda, že u nás, v našem sovětském státě, se naši Židé v průběhu jen dvou-tří generací přeměnili z maloměšťáků na úředníky, kteří řídili sovětské impérium. Ano, u nás, poté co smísili svou krev s naší, stali se silnými, drsnými a bojovnými. Ano, u nás nasákli naším duchem a duchem našich předků. A tohle všechno si přinesli s sebou do biblických měst.

Kdo z obyvatel Izraele si dnes uvědomuje, že jejich vojensko-teokratický stát není ničím jiným než pokusem o vykrystalizování nových pokolení židovské aristokracie? Kdo z nich se zamýšlí nad tím, že židovští mudrci, kteří si uvědomují rostoucí virtuální rozměr našeho světa, je postavili strážit kolíbku hlavních náboženství, na kterých jsou vybudované nejsilnější lidské civilizace?

Kdo z nich si uvědomuje, že mýtus je to nejsilnější a nejdůležitější, co lidé vlastní? Že války o Boží hrob začaly křižáci vést už před tisíci lety, když si uvědomili, že ovládnutí svatyně dává moc nad duchem. Moc nad minulostí i budoucností.

Ostatně, do Izraele přišlo daleko méně než polovina z Židů, kteří opustili Sovětský svaz. Jejich hlavní část různými cestami-necestami pronikla do Ameriky. Kdesi jsem četl, jak jistý úředník amerického velvyslanectví hystericky a zoufale křičel na našince, který nebyl spokojený s tím, jak pomalu vyřizuje jeho doklady: “Já nechci, abyste cestovali do mé země!” Chudák, zbytečně se vzrušoval. Naši lidé do jeho země již dávno přišli, přičemž v takové kvantitě, která v budoucnosti slibuje novou kvalitu.

Tradovalo se, a to dost tvrdohlavě, že při volbách posledního prezidenta Spojených států se ometali kolem naši lidé s našimi penězi, přičemž množství těch peněz nebylo zanedbatelné. Samotný triumf Bushe mladšího s převahou několika stovek hlasů až podezřele zavání volbami věčného prezidenta Ilumžinova v demokratickém Kalmycku.

Odhady množství našich Židů, kterým se podařilo prodrat se do amerického ráje, se různí – možná je jich více než dva milióny. Neduživé Americe by stačilo o mnoho méně. Odhady kvality našich Židů jsou ještě vyšší: spolu s nimi přicestovalo i množství ruských “elementů”, samou přírodou přímo stvořených k tomu, aby prokvítali v americkém bordelu.

Toto dlouho očekávané setkání představitelů dvou rozdělených částí Židů ve světě v lůně zaslíbené země přineslo zajímavé výsledky. Naši Židé přišli k jejím Židům se srdcem na dlani, ale okamžitě se s nimi poprali.

Sytí američtí Židé pohrdavě poplivali naše, kteří, i když byli hladoví, zvolili si svobodu. Povýšenecky jim vyčítali: “Ty, zkurvysynu, proč nejsi na Golanských výšinách a ne máš samopal v ruce? Vezli tě do Izraele, tak proč jsi se k nám připlazil?”

Na reptavý ryk našich: “A ty sám, ksichte židovskej, proč nejsi v Izraeli?” američtí Židé odpověděli v souladu se svou povahou: my jsme se vykoupili, řekli, podívej, tady jsou šeky a potvrzení. My jsme zaplatili za to, aby ty jsi mohl hájit naše ideály. A ty, jeden žebravej zkurvysynu, jsi zaplatil?

Naši stiskli zuby a zatvrdili se. Sami si vybudovali v New Yorku ghetto pod názvem Brighton Beach. Nasedli do jejich nemotorných taxíků, rozběhli své malé kšeftíčky. Zatajili však svoje velké zlo. Tak jako kdysi v městečkách na západní Ukrajině.

Revoluce pokračuje. Toto jsou naši budoucí komisaři v kožených blůzách. Někde mezi nimi rostou budoucí tročtí a dzeržinští. A běda nadutým pracháčům z New Yorku, kteří je urazili. Kdo nás urazí, ten nepřežije ani den. Hle, takovéto prosté věci ozvučuje náš Putin. Avšak oni tomu nerozumí.

Vyběhneme s nimi, protože my o svých plánech mluvíme upřímně, otevřeně a srozumitelně. Jenomže oni i tak nechápou.

 

O tom, jak náš Isaič s nimi vyběhl

Hore

Nyní prozradíme pravdu o našem Isaiči, dokud ještě žije (Isaič – laskavá forma otcovského jména spisovatele Alexandra Isajeviče Solženicyna, pozn. prekl.). Jen pro upřesnění, pravdu o Isaiči říkáme a píšeme v noci z druhého na třetího listopadu 2002. Isaiči přitom přejeme hodně zdraví a mnoho tvůrčích úspěchů. On je naší pýchou, neboť jako první s nimi vyběhl.

Když dnes v našich novinách člověk natrefí na nevraživé vzpomínky bývalých Izaičových manželek na to, jak všude dokázal proklouznout bez toho, aniž by musel stát v řadě, anebo jak tyto manželky opouštěl, sotvaže se vyhrabal z bídy, tak je člověku až těžko na duši z našeho laureáta Nobelovy ceny, na kterého útočí ze všech stran, potírají ho, nehledě na jeho šediny.

Nedovolí laureátovi, aby nás učil. Zbytečně – ať si klidně učí, bude z toho mít potěšení. Když mu nedávno přišel Putin poblahopřát domů, Isaič ho už na schodech začal po učovat o tom, co všechno je třeba dát do pořádku. Ani sednout ho nenechal. Jenom kázal a kázal. Putin zesmutněl, znervózněl. Neměl ale pravdu, i když je prezident.

Tak se to nedělá. U nás nemáme nikoho, kdo by s nimi vyběhl šikovněji než Isaič. Na tomto hrdinském příkladě se má naše omladina ještě hodně co učit. Proto Isaič může všechno, je třeba mu všechno dovolit a potom odpustit, neboť si to zaslouží.

A nyní tedy trochu pravdy o nejlepším z nás, jenž s nimi se všemi stihl vyběhnout, zatímco my se to jen učíme. Isaičova genialita spočívá v následujícím: nezačal psát knihu o tom, jak letectvo spojenců vybombardovalo koncem druhé světové války několik miliónů Němců i s jejich historickými centry, anebo o tom, jak vítězi, tedy my a oni, dovolili mírumilovným, i když trochu zbabělým, ale v podstatě milým Čechům, aby vystěhovali tři milióny sudetských Němců tak surově, že tisíce vystěhovalců vystlalo svými těly nepříliš dlouhou cestu ze Sudet do Bavorska. Anebo alespoň o hladomoru na Ukrajině, po kterém třetina Ukrajinců zemřela hladem, avšak hnutí kolchozů zvítězilo.

Na mou věru dost se napáchalo ve světě zločinů, ale náš Isaič si vybral právě gulag, kde ho spolu s Ivanem Denisovičem urazili. Vybral si, a tak se tedy okamžitě moudře a přezíravě zařadil mezi velké zrádce. Cítil, že zrádci u nás naberou na síle. Zdálo by se, že náš laureát nic zlého nedělal, jen sbíral a vyprávěl hrůzy stalinských lágrů, zatímco ostatní, nestalinské lágry té doby připomínaly sanatoria. A my ho zde hned řadíme mezi zrádce. Dokonce i za literárního vlasovce ho označili. Nicméně slovo literární se k Isaičovi příliš nehodí, on píše pochmurně, nesrozumitelně a nudně. A nikomu se ho nechce číst. Vždyť v podstatě ho nikdo ani nečte.

Tady jde však o něco jiného. Oni potřebovali našeho velkého zrádce v kožíšku s podšívkou lidských práv. Tenkrát měli takovýto slogan – oplakávali práva našeho člověka. Isaič toto všechno vyčmuchal, vycítil a “nacpal” tam toho tolik, že z něho museli udělat laureáta a vyvézt na svobodu.

Dovezli ho k sobě a užasli. Ukázalo se, že Isaič je našinec, má naši krev, a tak je hned začal poučovat o životě takovým způsobem, že mu nedokázali žádné peníze zacpat ústa. Tedy on peníze bral, přímo z rukou jim je trhal, ale o životě poučovat nepřestával. Natolik jim žral nervy, že ho ukryli až kamsi do lesa.

Takto s nimi vyběhl poprvé. I penízky z nich lehce vymámil, a ještě je k tomu po mnoho let hanil. Prý, že všichni jste na tom vašem západě nuly, i vaši prezidenti jsou nuly, všechno děláte tak, jak se nemá, poněvadž mě neposloucháte. S těmi totalitními sovětskými tyrany je třeba řádně zatočit, nakopnout je a chytit pod krkem. A vy jste si dovolili uvolňovat jakési mezinárodní napětí, a mě jste se ani nezeptali. Takhle kázal den co den, bez přestání, přičemž oni sami mu udělali takovou reklamu, že se ho nedalo umlčet. Strašně moc krve jim vysál.

Nakonec se svoboda dokutálela až k nám. Tehdy se Isaič začal chystat na cestu domů. A ne jen tak ledajak, i bílého koně si nachystal. Přirozeně, ne v pravém slova smyslu. Stanul na břehu moře jako Napoleon a šel, šel. Z východu na západ. Celý měsíc putoval, trápil se a všechny na své pouti obtěžoval: dožadoval se mítinků s chlebem a solí a s možností pomluvit vládní orgány přímo z tribuny. A k to mu měděný zvuk žesťového orchestru.

Neboť měl jednu tajnou myšlenku. V americkém lese, při burácení svých červených kol dočista “ofujel” a usoudil, že jej všichni toužíme zvolit za nového cara. Za to, že nás zradil a všem donášel o našem gulagu tak vášnivě, jako by oni své vlastní gulagy neměli.

Proč ale najednou tak hrubě o Isaičovi, prý, že “ofujel”? Protože hanebné “fuj” je jeho vynález místo našeho pěkného slova. A navíc, protože je to pravda. Protože jen “ofujený” mohl na něco takového přijít.

Avšak o své touze na stará kolena nám vládnout Isaič prozíravě mlčel. Možná, že vzpomínal na gulag, a možná si začal o sobě vymýšlet něco docela neadekvátního. Že on jediný je rozum, čest a svědomí doby. A proto mu patří vlajka do rukou. Je pravda, že my jsme mu namísto zástavy vrazili do rukou něco menšího, to, co se “ofujenému” víc hodí.

Kdyby však začal vykřikovat, jak ho tam, v americkém lese, naučili: “Hello, I want to be your president,” bůh ví, jak by to celé dopadlo. U nás zbožňujeme jurodivé a k tomu laureáty. Penízky by nasbíral, udělali by mu PR, jak se sluší a patří, a byl by namísto Javlinského.

Veselý Žirik by si na něm s chutí zgustl, namísto toho aby v Dumě škrtil ženské, tahal by Isaiče za plnovous.

Avšak o místo cara je třeba se u nás bít, a náš Isaič je slaboch, ne bojovník. Stále čekal, že mu Monomachovu čepici s vděčností nasadíme na hlavu už jen proto, že k nám zavítal. Náš laureátík Isaič se přiřítil na červených kolech. A namísto toho mu jen rukou zamávali a zapomněli na něj.

Isaič se urazil, umlkl a začal vymýšlet, jak by nám to tu všechno zařídil. A znovu s nimi vyběhl. Vždyť oni do něj vložili obrovské peníze a po právu tedy očekávali, že když se k nám Isaič vrátí, bude spívat jak oni budou hrát. Pravdaže ne, opět zazpíval něco svého, tesklivého a nesrozumitelného.

Z jeho celého “uspořádání” mi v paměti utkvěl jen Isaičův výraz “středoasijský podbřišek”. Skutečný génius – ví, co má říct! Naši žlutí bratři mu ten podbřišek v životě nezapomenou. Z toho totiž vyplývá, že celá naše východní Sibiř je podle Isaiče zadek, Kamčatka ocas a Vladivostok anální otvor.

Do třetice se Isaič rozhodl vyběhnout dohromady se všemi. Tedy včetně nás. Židovskou otázku pokryl jako bojovný křeček slonici. Zatím pouze v prvním svazku. Jestliže si někdo někdy myslel, že Isaič není sám Žid, jeho ženy nejsou Židovky a jeho děti se nijak nepodobají na Židy, tak nemá o čem přemýšlet. Neboť s člověkem, který se zabývá takovýmito malichernými otázkami, opět vyběhl. On je vykutálený jako sto Židů nebo čtyři sta Arménů. Nad zápasem se vznesl jako orel. I na naše i na vaše po vědru pomyjí, a nejmoudřejší je on, Isaič.

Jistěže, byly pogromy, ale Židé si je sami vyprovokovali a dá se říct, že i organizovali. Z pistolí stříleli do nevinných pogromistů, kteří měli v rukou pouze sekery a železné tyče. Jistěže, carové Židy vytlačili za čáru osídlení, ale výlučně proto, že Židi carům stoupali na kuří oka. Pootvírali si své banky. Vybudovali železnice.

Pěkně ambivalentně je napsaný první díl, druhý se již ani nežádá. Člověk čte a duše se raduje. Jak znovu dokázal všechny rozsoudit! Ne však všichni chápou, proč již padesát roků tu všechny rozsuzuje. Prostě náš Isaič se všemi rád vybíhá. Jestli bude ještě pár roků na živu, je možné, že se od něj dočkáme, že gulag byl správný, nevyhnutelný a Stalin byl velký vůdce.

Isaiče, našeho zbloudilého laureáta, jsme v naší velké vlasti umlčeli jako fontánu Kozmu Prutkova. Nechali jsme fontánu oddechnout, a tak oddechuje.

Kolik roků je tam vodil za nos, za nudnými kázáními skrýval svou prostou urážku za to, že ho nepustili ke stolu.

A my jsme jeho neskromné plány rozlouskli za pár dní. Nás jen tak snadno neoklameš. My sami dokážeme i učit, i léčit, i bulíky na nos věšet.

Jednou do roka mu dovolíme, aby si pět minut zažvanil před televizní kamerou o tom, jak zlatá miliarda bohatých dusí ostatní, chudé. A pak pěkně jako vrabeček: zacvrlikal sis, a teď maž na bidýlko.

My se dokonce ani neptáme: a ty sám, Isaiči, z jaké miliardy pocházíš, proč se tak najednou čertíš? Proč své miliony neodevzdáš nešťastným obětem Aids? My jen čekáme na příležitost odlít ho do bronzu, aby mohl přinést vlasti nějaký užitek. Pomníky pro ty, kteří s nimi vyběhli, jsme ještě nestavěli. Isaič je kandidát číslo jedna.

Poučení v souvislosti s Isaičem je takovéto: naši zrádci snadno vyběhnou s nimi, nikoliv však s námi.

 

Žid – to je mýtus o nadčlověku

Hore

Jedna z neřešených, ale čím dál, tím více palčivějších otázek zní takto: kdo a co vlastně znamená Žid v našem světě a jak se dá odlišit od Nežida? Názory se rozcházejí. Je to celosvětová banda degenerovaných, kteří parazitují na zbytku lidstva a kradou všem národům jejich nejlepší geny. Uměle vytvořený národ, jehož představitele sjednocuje fakt, že jsou úchylové, psychopati, homosexuálové, rasisti, spekulanti a zloději, a to všichni do jednoho. Ztělesnění ďábla v lidské podobě, satanisti, živí čerti, rohy skrývají v kučeravé hřívě, anebo pod černými čepičkami.

Přibližně takto zní všeobecná definice Židů ze strany tradičních, jak sami Židé říkají, animálních antisemitů a taktéž, v krapet jemnější formě, ze strany celosvětových církví: katolické, pravoslavné a islámské.

Kdybyste stejnou otázku, kdo je Žid, položili samotným Židům, mnozí z nich banálně odpoví: Žid, to je náboženství. Zato na otázku vyplývající z této banální odpovědi, kteří
z přibližně dvaceti pěti miliónů lidí, kteří se dnes hlásí k Židům, vyznávají judaismus, bude složité odpovědět. I ty nejvelkorysejší spekulace sotva přesáhnou rámec dvaceti procent, jestliže bereme do úvahy, že ve Spojených státech se nachází ne méně než šest miliónů Židů, a ještě asi pět miliónů jich žije v zemích bývalého Sovětského svazu.
O těchto Židech se ví dost na to, aby se zhodnotila nízká úroveň jejich zbožnosti. A navíc velká část z nich se hlásí ke křesťanství – k protestantismu, katolicismu a pravoslaví. To znamená, že Žid – to není náboženství.

Jsou Židé národ? To nejkrajnější na toto téma odeznělo v romantickém citátu teoretika sionismu Theodora Herzela: “Jsme jednotný národ.” Zní to přibližně stejně přesvědčivě jako věta: “Komunismus je zářivá budoucnost lidstva”.

V průběhu několika posledních desetiletí se Židé snaží vyhlásit sami sebe za nový národ, za Izraelce. Nicméně tvrdit, že Izraelci jsou již novým národem, je příliš brzy. Zatím je Izrael pouze smělý a drahý experiment přeměny malé části Židů, roztroušených po celém světě, na něco, co připomíná křižácký řád. Izraelci dnes působí jako ochránci svatyň a ropných komunikací, kteří vedou obětavý styl života ve svém vojensko-teokratickém státě. Avšak tato obětavost není zcela dobrovolná: kdo ví, jaká část tohoto nového národa by s radostí opustila Izrael, kdyby měla kam odejít.

V současnosti základní atributy národa: území, jazyk a kultura – se v Izraeli nacházejí v zárodečném stádiu. Území, které obývají, bylo teprve nedávno vybojované a je třeba ho bránit se zbraní v ruce. Jejich jazykem je uměle oživená hebrejština, která plní funkci úředního jazyka. Ruština a angličtina slouží jako základní komunikační jazyky. Izraelská kultura, to je romantika kibucu a vojenského tábora. Vlastní kultura je na tom tedy v Izraeli dost bídně. Zato kvete sovětská kultura přinesená sovětskými Židy, jež poté co zemřela v Rusku, žije nadále v Izraeli jakýmsi záhrobním, avšak velmi aktivním životem.

U Izraelců je všechno v pořádku, jenom pokud se jedná o náboženství, dokonce je ho více než třeba. Samotný stát Izrael je oficiálně deklarovaný jako teokratický. Zda se však stali Židé teokraty, když si na své hlavy nasadily černé čepičky, to je otázka čistě rétorická.

A k tomu to nejhlavnější: v Izraeli žije pět miliónů, tedy pouze jedna pětina Židů na celém světě. Jestliže připustíme, že izraelští Židé jsou již národem anebo se jím dřív nebo později stanou, co potom s ostatními Židy?

Židé, to je krev, to jsou geny, zní jiné tvrzení, které je možná spravedlivé ve vztahu k ortodoxním Židům, kteří se díky staleté izolaci sebe samých vyhnuli tomu, aby jejich krev byla smíchána s jinou, a takoví Židé se ve výrazu jen málo odlišují od Arabů. Ano, právě tito Židé, celí v černém, zarostlí, s pejzy a v černých kloboucích, jsou často podezíraní z toho, že v sobě nesou jakýsi vzácný buket židovských genů. A kolik je jich takto čistokrevných? S čísly, která by si zasluhovala pozornost, jsem se nesetkal, ale ortodoxní Židé představují jenom část z těch dvaceti procent Židů ve světě, kteří v té či oné míře vyznávají a praktikují judaismus. Tedy ortodoxních Židů, a to i v případě, že uznáme jejich úlohu ochránců pradávných genů, je pouhá hrstka.

A tak je otázka židovských genů aktuální jenom pro ty, již mají mnoho času a rádi debatují. Poté co ve dvacátém století došlo k masovému smíšení židovské krve s anglosaskou ve Spojených státech, slovanskou v Sovětském svazu a evropskou v celé Evropě, definitivně zmizel tradiční typ etnického Žida – snědý, kučeravý, s orlým nosem. Ale kolik podobných míšení přežili ti, kteří sami sebe označili za Židy před sty, čtyřmi sty či tisíci lety? A vůbec, co má z hlediska genů společné sefardský černoušek a světlovlasý, modrooký obyvatel Tel Avivu, Moskvy anebo New Yorku?

Tak potom tedy kdo je vlastně Žid? Proč jsou na světě vůbec lidé, kteří vědí o sobě, že jsou Židé, kteří sami sebe za ně považují a s jejich svévolnou identifikací souhlasí většina homo sapiens?

Podívejme se nyní na běžné představy, se kterými lidé přistupují k Židům v průběhu tisíciletí. Židé jsou přistěhovalci: moudří, vykutálení, rafinovaní, jsou to intelektuálové a obchodníci. Kdykoliv a kohokoliv umí obehrát, mezi sebou jsou však soudržní. Jestliže se jeden Žid kamkoliv dostane, přivede s sebou deset dalších. Takto vypadá základ běžné mytologie o Židech, na který se nabaluje vrstva tradičního církevního antisemitismu, deklarující Židy jako ztělesnění světového zla a sluhy ďábla.

Uvedené představy jsou dosti ustálené a zřejmě obsahují jistou pravdu. Ale jakou? Například dokud se neobjevil Hitler, celý svět považoval Němce za jakési živé počítací stroje, jež neustále něco přepočítávají. Jenže přišel den D, objevil se šaman-vůdce a Němci se najednou začali chovat absolutně iracionálně. Uvěřili šamanovi, který jim slíbil, že je přivede do zářivé budoucnosti, a přijali šamanovu víru za vlastní, načež rozpoutali s celým světem válku.

O Rusech Evropané po staletí hovoří a píší jako o lemplech, kteří všude jen zasévají chaos a nedokáží cílevědomě pracovat. I v tom je kus pravdy. Dokázali by se však lemplové zmocnit tak obrovského území a udržet si ho? Anebo se snad podobají surovinoví giganti, které vytvořili noví Rusi a které svými celosvětovými chapadly spoutávají celý svět, na výtvory lepmlů? A navíc, nepůsobí však v současnosti jako větší lemplové právě Evropané, kteří dokořán pootvírali brány svých měst před celou tou pestrou svoločí bez toho, aniž by přemýšleli, co s ní budou dělat?

Navrhuji vlastní definici podstaty židovství. Židé, to je mýtus, který žije ve světě a který je v té či oné podobě vlastní kolektivnímu vědomí každého národa, stejně jako i vědomí každé konkrétní lidské bytosti.

Židé, to je mýtus o nadčlověku. Jestliže totiž uvážíme všechno dohromady, co Židům připisuje soubor všeobecně uznávaných stereotypů, a znásobíme to reálným podílem moci a vlivu lidí, jenž se označují za Židy, potom nám z toho prostě nic jiného ani nevychází.

Židé jsou lidé, kteří se vědomě anebo podvědomě ztotožnili s mýtem o nadčlověku, který v jazyku náboženství zní jako mýtus o Bohem vyvoleném národu. Hlavní potvrzení správnosti tohoto ztotožnění v průběhu tisíciletí byl judaistický mýtus o Židech, který byl nedostupný nezasvěceným, byl tajemný a magický. Ale po rozpadu evropských židovských obcí, jež žily uzavřeně, autonomně, ve kterých dokonce i v otázkách justice rozhodoval zpravidla soud rabínů, po odklonu hlavní masy Židů od judaismu mýtus o Židech jako o nadlidech začínal nabírat nové formy.

Jak aktuálne dnes působí slova filosofa Huma o třech diktátorech: o Stalinovi, Mussolinim a Hitlerovi, která vyslovil v roce 1938 těsně před Mnichovským spiknutím. Hume tvrdil, že Hitler, to je podvědomí Němce, jenž byl ponižován v průběhu celých dějin svého národa v 19. a ve 20. století. Tato slova není možné zpochybnit, stejně tak i to, že Hitler se pokusil vštípit do vědomí Němců mýtus o nadnárodu, o nadlidech-árijcích povolaných řídit ostatní “podlidi”.

Mýtus o Židech, to je nejenom podvědomí Židů, nýbrž i část podvědomí těch nejsilnějších a nejmocnějších národů křesťanské civilizace. Představy Židů o sobě jako o nadlidech mají své dějiny, které sahají až do daleké minulosti.
V průběhu staletí se v kolektivním vědomí Židů vrstvily komplexy neustále pronásledované, utlačované a nerovnoprávné menšiny, pro kterou mýtus o vlastní nadlidské podstatě znamenal prostředek jak přežít. Slogan této knihy “Vyběhneme s nimi” by mohl vystupovat jako zkrácená verze mýtu Židů o sobě samých.

Do jaké míry je tento mýtus podepřený reálnou historií, je odvislé od toho, jakým způsobem budeme vysvětlovat dějiny. Začněme s argumenty proti. Židům se například připisuje pronikavost na úrovni proroků, schopnost vidět budoucnost. Ve 20. století se u Židů navíc odhaluje i vliv na osud světa na úrovni Alexandra Makedonského anebo Čingischána, tedy schopnost začínat a končit světové války.

Položme si otázku: projevili snad tyto nadlidské schopnosti evropští Židé na začátku holocaustu? Jen zanedbatelná část z nich si uvědomovala, že zůstat na místě znamená zemřít. Že je třeba namísto balení kufrů, přišívání žlutých hvězd a nasedávání do vlaků, které je odvážely do Osvětimi, vzít rychle nohy na ramena a utíkat, kam je oči zavedou, třebas i na Balkán nebo do Itálie, kde “árijec” Mussolini nechal Židy na pokoji. Do Afriky, do Asie, utéct kamkoliv, ale hlavně přežít. Evropští Židé se zachovali jako obyčejný lidský dav, demoralizovaný a zastrašený, který neměl vůdce, a proto byl velmi snadno manipulovatelný jakoukoliv zprávou, jež slibovala naději.

Anebo se stačí lépe podívat na osud leninských bolševiků, které Stalin zničil jejich vlastníma rukama. Kam se tenkrát poděly všechny ty legendární židovské vlastnosti: pronikavost, prohnanost a vynalézavost? Kam se poděla mytologická solidarita těchto lidí, kteří prošli peklem občanské války a tuto válku vyhráli? Stalin vytvářel z jedněch skupinek leninských bolševiků oddíly pro likvidaci jiných bolševiků a každý z těchto oddílů se ze všech sil snažil vyplnit tyranův úkol, doufaje, že se před otcem národa vykoupí a zachová si tak život, namísto toho aby se sjednotili, přechytračili ho a nakonec ho zlikvidovali a vzali moc do svých rukou. Nikdo z leninských bolševiků nedokázal utéct před svým osudem, i když v roce 1928 existovala možnost odejít ze Sovětského svazu snadno a bezpečně. Každý z nich až do konce v něco doufal.

Další argumenty proti mytologickým stereotypům o nadpřirozených vlastnostech Židů v trochu větších kategoriích. Začátkem 20. století politická elita evropských Židů v podobě sociálních demokratů měla velmi silné postavení a tato elita si zvolila kurz celoevropské revoluce. Tento kurz podpořila světová finanční elita a rozpoutala se první světová válka, která zbourala stará impéria Habsburků a Romanovců a vyústila do celé série revolucí v Rusku a v Evropě. Právě tato válka změnila Ameriku ze zapadlého kouta na světové impérium. Současně však zrodila bolševismus v Rusku a na cismus v Německu.

Předvídal snad někdo z těch, kteří stáli u zárodků první světové války, skutečnost, že Hitler vyhubí šest miliónů Židů? Že takovou cenu bude třeba zaplatit za rozpad evropských impérií a povýšení Ameriky? Jestliže ano, potom musíme konstatovat, že sionští mudrci se zachovali velmi krutě ke svým ovečkám.

Po skončení druhé světové války Američané připravili likvidaci Sovětského svazu pomocí atomového bombardování sovětských měst, zvláště pak hlavních měst. Plán bombardování se jmenoval Dropshot. V současnosti se můžeme dočíst, že američtí Židé ze strachu před tím, že spolu se sovětskými městy zmizí ze zemského povrchu i několik miliónů Židů, pomohli Stalinovi vyrobit vlastní atomovou bombu. Určitě bylo i toto. Navzdory tomu rozhodující bylo něco jiného. Na realizaci plánu Dropshot Amíkům nestačily samotné bomby, fyzicky je nestihli vyrobit do doby, kdy pod vedením Berije, i když ne bez pomoci soucítících Američanů, Sovětský svaz vyrobil vlastní jadernou zbraň.

Zamysleme se však nad samotnou logikou světových dějin v průběhu válečných a poválečných let. Zpočátku Stalin zkoumal možnost osvobození celé Evropy od útlaku imperialistických dravců, přirozeně, za cenu války s Američany a s Angličany. Později Truman připravoval atomové bombardování Sovětského svazu, následně začala studená válka. Co je to za divnou solidaritu! Div že se dvě části Židů ve světě v průběhu vyčtených roků na sebe nevrhli, aby se navzájem zlikvidovali.

Jestliže máme seriózně věřit v židovskou předvídavost a solidaritu, pak jak si máme vysvětlit karibskou krizi, která současně postavila na pokraj zničení Spojené státy
a Sovětský svaz? Připomeňme, že jak ve Spojených státech, tak v Sovětském svazu žilo přibližně šest miliónů Židů. Kdyby karibská krize bývala byla vyústila do termonukleární války, Židé, soustředění v sovětských a amerických městech, by zahynuli jako první.

O jakém jednotném národě může být řeč, když si připomínáme pouze tato fakta z nedávné minulosti? O jakých proroctvích či zákeřných globálních plánech Židů ve světě může být řeč, když víme, že v osudných hodinách karibské krize se reálný spouštěcí mechanismus nacházel v rukou vojáků, přičemž zdaleka ne těch nejvyššího ranku, nýbrž v rukou plukovníků a majorů, velitelů ponorek a raketových oddílů. A tito vojenští představitelé nejspíše nebyli Židé.

Židé jsou stejní lidé, jako všichni ostatní, se stejnými lidskými vášněmi a chybami. Žádný jiný závěr se z dějin dvacátého století udělat nedá.

Navzdory tomu existuje i jiná sorta argumentů, která se opírá o konkrétní a nevyvratitelný fakt: současný svět stále ve větší míře řídí peníze. A ty se soustřeďují v rukou Židů. To znamená, že světu vládnou Židé, jsou nadpřirozeně silní, poněvadž je jich pouhá hrstka, a v rukou této hrstky jsou peníze světa.

Vraťme se nazpět do středověkého židovského ghetta do Prahy či Varšavy a položme si otázku: co mohlo jediné zabezpečit Židům přežití a k tomu blahobyt v jejich postavení ponižované a pronásledované menšiny, která neměla ani armádu, ani stát? Jen peníze. Odtud vyrůstají nohy takzvaného zlatého telete, odtud je nápis o bohu na amerických bankovkách bez upřesnění, o jakém bohu je vlastně řeč.

Podle toho, jak se peníze postupně staly ekvivalentem směny zboží a později bezprostředním zbožím, tedy v 19. a ve 20. století, Židé začali vynalézat svoji ideu, která velmi připomínala totem. Podstatou této myšlenky je, že peníze jsou abstrakce, která umožňuje podřídit si mnohé konkrétní reálie ve světě. Jádro této abstrakce Židé pochopili dříve něž všichni ostatní a dříve než jiní začali budovat tento abstraktní svět zelených nul, ve kterém dnes žijeme.

Jestliže máme mluvit o nějakých nadpřirozených vlastnostech lidí, již se označují za Židy, pak všechny směřují k jedinému: k umění vydělávat peníze, nakládat s nimi a měnit peníze za moc. V této oblasti Židé donedávna nepoznali sobě rovné.

Získat toto nadpřirozené, charismatické umění zacházet s penězi Židům umožnila jejich minulost. Tím, že se Židé permanentně nacházeli v “cizím světě”, až po nejvyšší úroveň v sobě rozvinuli sociální cítění a nejlépe ze všech se naučili chápat a cítit podvědomé impulsy lidského stáda. Židé stojí u základů prakticky všech sociálních věd, neboť od pohybů cizího stáda, na jehož území se nacházeli, závisel jejich život a jejich smrt. Bylo pro ně životně důležité poznat anebo alespoň cítit duši davu.

Odtud pramení nerovnost, hysterie, citlivost k dojmům, které je možné u Židů postřehnout. Odtud pramení i jejich náchylnost k psychickým poruchám, zvláště pak ke schizofrenii, která se popisuje jako rozštěpení osobnosti. Odtud pramení i kvalitativně, než u ostatních národů, jiná schopnost abstrakce na nejvyšší úrovni. Někdo uskutečnil tuto schopnost takto: uniknout od konkrétní ubohosti maloměstského života do oblasti komunistické nebo liberální utopie. Někdo zase užitečnějším způsobem: odejít do oblasti obchodu a směny zboží, kulminací pak byl vznik burzy, kde je zvykem pobíhat a vykřikovat čísla, kterým rozumějí pouze zasvěcení.

Otázka pro historika a filosofa: byli to ve skutečnosti právě Židé, kdo vytvořil současný absurdní svět, kde prakticky všechno určují mezi počítači se pohybující stáda zelených nul, anebo by byl tento svět stvořený i bez Židů jako nevyhnutelný výsledek evoluce lidstva, které je stále více pohroužené do globální směny zboží a pracovní síly?

Tedy definice, kterou navrhuji, je následující: Žid je člověk, který věří v ideu Bohem vyvoleného nadnároda, který řídí svět pomocí abstrakce s názvem peníze. Být zasvěcený do tajemství této abstrakce, je podle židovské víry dané pouze Židům. Toto je nejslabší článek mýtu: od Židů, pod jejich vedením i samostatně, se učí manipulovat se zelenými nulami stále více a více lidí.

Kdybychom Židy démonizovali v souladu s křesťanskými a islámskými tradicemi a souhlasili s tím, že Žid představuje světové zlo, potom je třeba přiznat, že světu vládne ďábel jménem peníze a že tento ďábel má své žreci – Židy a tomu, kdo před zlem neskloní hlavu, pak zůstává, aby se poohlédl po nové planetě. Teoreticky není vyloučený ani takový vývoj, avšak je málo pravděpodobný. Peníze jako hlavní kormidlo moci ve světě jsou jen epizodou, i když možná s osudným finále.

Náš svět působí stále podivněji: dokonce i živých, reálných peněz se člověk může dotknout čím dál, tím méně. Peníze jsou dnes virtuální. Židé jsou vládci virtuálních peněz, zelených nul. Přirozeně, ne všichni, ale znovu jen jejich malá část. Démonizujíc Židy, kolektivní vědomí lidstva, aniž by to samo chtělo, přenáší vlastnosti malé části Židů na všechny ty, kdo se za Židy považují. Takovýmto způsobem mnohonásobně upevňují jejich víru ve svou Ideu.

Ze šesti miliónů amerických Židů řídí zelené nuly v tom nejlepším případě několik desítek tisíc. A naši uražení a nepozvaní přistěhovalci z “říše zla” řídí žluté newyorské taxíky, jež se podobají vydlabaným rybářským loďkám. Tak tedy co potom dělá z našich bývalých pracovníků různých vědeckých institucí a redakcí, kteří přišli do Ameriky přiživit se a osídlit Brighton Beach, Židy? Víra. Avšak nikoliv víra v sionistickou myšlenku či Talmud. Žid, to je víra, že i ty se můžeš stát jedním z těch, kdo řídí zelené nuly, tedy můžeš se dostat k moci. A když ne ty, tak tvé děti, a když ne děti, potom tedy vnuci.

Takové jsou prapříčiny toho, že co se stane, ať už by to bylo kdekoliv a cokoliv, jestliže to však bude mít charakter abstraktního počátku, potom průkopníky a nadšenci budou vždy Židé. Dokonce i učebnici jazyku Čukčů v Sovětském svazu napsal autor, který se jmenoval Rabinovič. Myslím si, že nejdůležitější z toho mála slov v jazyce Čukčů je slovo sníh, a toto základní slovo Rabinovič, pokud tedy on není židovským Čukčem, nemohl nikdy vyslovit. Navzdory tomu učebnici jazyku Čukčů starostlivě napsal on.

Další tisíce rabinovičů napsali desítky tisíc jiných učebnic, které nikdo nepotřeboval, učebnice všelijakých “ismů”, které později sami rabinovičové vyhlásili za pavědy. Proč? Neboť jakákoliv učebnice, dokonce i ta, která je určena pro Čukče, je ideologií, a ideologie představuje jistou úroveň abstrakce. I když to nejsou peníze v čisté podobě, je to důležitý stupeň na cestě k penězům.

Vyšší abstrakci, než jsou peníze, Židé, s výjimkou hrstky ortodoxních zbožných chasidů a talmudistů, zatím neznají a toto je jejich další zranitelné místo. Ovšemže, nejvíce Židů se nachází mezi finančníky. Velmi mnoho je jich i mezi právníky: stejně jako peníze, jsou i zákony v podstatě abstrakce, jenomže ne všichni si to zatím uvědomují. Mnoho Židů je i mezi lékaři, vědeckými pracovníky a umělci, to jsou všechno též oblasti abstraktního poznání. Ale je těžké najít Židy mezi řemeslníky a lidmi, již se zaobírají manuální prací. Mezi rolníky nejsou vůbec a nikdy nebyli, protože, aby se mohlo pracovat na půdě, je ji třeba vlastnit a milovat.

Takovým způsobem Žid, který žije a koná v oblasti abstraktního poznání, nese v sobě víru v Ideu, postupně přichází k penězům a moci a odevzdává tuto Ideu svým potomkům jako štafetový kolík.

Hore