Kdo jsou naši Židé
Židé byli po celá staletí vytlačovaní ze západu Evropy na východ, od Španělska po Polsko, Ukrajinu a Bělorusko, dokud je před dvěma sty léty nevytlačili v obrovském počtu na území Ruského impéria, které k sobě zase jednou přičlenilo pov
stalecké Polsko.
Toto vytlačení z hustě zalidněné Evropy do našich nekonečných prostranství se stalo novým osudem pro mnohé Židy na světě. V Rusku roztáhli křídla, zhluboka se nadechli a řekli své slovo. Bylo to velké štěstí i pro samotné Rusko. Jestliže budeme Židy považovat za vzácný intelektuální zdroj lidstva, pak počátkem dvacátého století Rusko disponovalo minimálně polovinou tohoto celosvětového zdroje.
Existuje výrazný a dodnes neobjasněný kontrast mezi maloměstskou zakřiknutostí Židů, kteří byli vyhnáni na okraj Rakouska-Uherska a Polska, a vším tím, co se stalo se Židy v Rusku. “Z fenomenálně zbabělých lidí, jakými byli téměř všichni Židé před třiceti lety, se změnili na lidi schopné obětovat svůj život ve jménu revoluce, na teroristy, vrahy a ban
dity,” napsal na začátku dvacátého století carský ministerský hrabě S.J.Vitte. Tento fenomén se dá vysvětlit následovně: poté co se Židé dostali k nám, se poruštili a ve svém porušťování se nám začali podobat.
Když Židé pronikli do ruských měst, začali zvedat hlavy, učit se všemožné “ismy” a současně tyto “ismy” začali učit i nás. A pak naši Židé organizovali pro sebe a pro nás ruskou revoluci. Kdyby někdo chtěl zpochybňovat takovéto naivní vysvětlení Velké, navíc Říjnové revoluce, kterou jsme zvyklí slavi
t v listopadu, ihned s ním budu souhlasit. Nebyli to Židé, kdo zorganizovali ruskou revoluci, i Rusové byli mezi revolucionáři, a ba že jich bylo hodně. Jenomže k moci se po revoluci dostali bolševici. Seznamy členů prvních sovětských vládních orgánů jsou uveřejněné v mnohých dokumentárních pramenech, avšak Rusů mezi vysoce postavenými bolševiky figuruje jen málo. Zatímco Židů mnoho. Nechť tedy ruskou revoluci zorganizovali Rusové, a Židé potom jen jednoduše přišli k moci. I takto se dají vysvětlit naše dějiny – ony to snadno snesou.
Zlobit se na ruské Židy kvůli ruské revoluci nemá význam. Revoluce v Evropě, a nejen v ní, organizovali převážně Židé z tak prostého důvodu, že jinou cestu, jak vytlačit místní obyvatele a zaujmout důstojné místo za pultem, dějiny Židům nenabízely. Židy to vždy instinktivně táhlo tam, kde moc slábla.
Zlobit se můžeme a musíme na ruskou šlechtu, která promarnila své impérium pět minut před vítězstvím v první světové válce. Po staletích skvělých vojenských vítězství se najednou naše šlechta ukázala být úplně neschopná bojovat a vítězit. V průběhu občanské války byly důstojnické pluky generála Denikina labutí písní vojenské chrabrosti ruských šlechticů. A tyto pluky prohrály válku právě s vlastní ozbrojenou svoločí, v jejímž čele st
áli takzvaní “vojenští odborníci”, které bolševici rekrutovali mezi důstojníky.
Mimochodem, k porážce došlo o mnoho dříve. Sebejistá a přesvědčená o vlastní neporazitelné síle ruská aristokracie zaspala ruskou revoluci. Naši pečorinové a oblomové zlenivěli natolik, že nic nezmohli proti hrstce navzájem se hašteřících bolševiků-žvanilů a fantastů, již kočovali po celé Evropě a udivovali vypasené a spokojené evropské socialisty svým, ve vztahu k divokému a obrovskému Rusku, absurdním nadšením.
Zatímco carští generálové nedokázali včas zakroutit krkem této hrstce křiklounů, na obranu kterých by v té době nikdo prstem nepohnul, bolševici, poté co se dostali k moci, celá desetiletí úspěšně lovili carské generály po celém světě. Zabíjeli každého potenciálního vůdce Bílého hnutí ještě dřív, než vůdce dokázal pozvednout hlavu.
Později letopisci a opěvovatelé Bílého hnutí dlouho stonali a rozjímali: dobří a šlechetní jsme byli my. To oni, bolševici, byli špatní. Toto všechno jsou však samé lži, urození pánové. Byli jste líní, sami jste se ukolébali všemi těmi “svébytnostmi” a “duchovnostmi” a neviděli jste svět kolem sebe.
Naši poruštění Židé dokázali v občanské válce porazit naše rozvrácené a nemístně europeizované šlechtice. Toto je nesporný historický fakt, který zvrátil dějiny světového židovství a stejně tak i dějiny Ruska.
Ano, naši Židé přetáhli na svoji stranu velkou část naší ozbrojené svoloče. Nejenom že ji přetáhli, ale dokázali se s tou nejsurovější svoločí na světě i vypořádat. Snad se všem těm bronsteinům-trockým zdálo, že jednou potáhnou do boje se statisícovými armádami, že budou po stovkách vyvražďovat členy carské rodiny, brát za rukojmí nejbohatší lidi nejbohatší země na světě a střílet je jako holuby, že budou lovit ruské popy jako divoké vlky? K takovým hrdinským činům je vedly zkušenosti jejich dědů a pradědů?
Ne, zkušenosti je naučily tak akorát živořit v židovském ghettu kdesi v Lodži či Krakově v neustálém očekávání pogromu a s provinilou otázkou v duši: “Neomrzeli jsme se vám?”
V Rusku velká část Židů, a ne hrstka rotschildů, která se dokázala sbratřit s anglickou královskou rodinou, přesáhla zkušenosti ghetta. Později se něco podobného odehrálo i ve Spojených státech, potom v Izraeli. Jenže bez ruské revoluce by nebylo ani rozkvětu USA, ani Izraele.
Nikoliv ruská revoluce jako taková, nýbrž vyhraná krvavá občanská válka, která vymýtila ruskou šlechtu, znamenala bod zlomu pro všechny Židy na celém světě. Neboť jejich velká část, která byla soustředěná na území bývalého Ruského impéria, zaujala místo ruské aristokracie, a jen co se tak stalo, začala se prudce měnit.
Avšak krvavá jatka, do kterých vyústila občanská válka v Rusku, předčila všechna pomyslná očekávání a zasela v našich Židech nepřekonatelný strach z pomsty. V průběhu dvacátých a třicátých let sotvakdo ze sovětských Židů, kteří se přestěhovali z ukrajinských, běloruských a jiných městeček do moskevských, petrohradských a kyjevských komunálek, byl schopný odpovědět, kdo konkrétně se jim bude chtít mstít a jakým způsobem. Jak je jasně vi
dět ze současné historické perspektivy, tato očekávání pomsty byla zveličená
a neopodstatněná. Rusové nejsou ve všeobecnosti náchylní k pomstě, jejich duše je na to příliš široká. Ruští šlechtici, kteří přežili občanskou válku, se pokorně učili řídit taxíky
v Paříži, zatímco mužici na Rusi se učili číst podle sovětských slabikářů, ve kterých slovo “Lenin” stálo před slovem “máma”. Židovská otázka byla tak pro ruského mužika nedostupná. A zůstává nedostupnou i dnes.
Navzdory tomu byly citlivé duše našich Židů přeplněné strachem, a to všechno se dalo pochopit. Jejich předci nepoznali nic podobného, co by se dalo přirovnat k občanské válce v Rusku a po ní následujícím odvážným experimentům na lidech na způsob kolchozů a pětiletek. Jejich předci nebyli ani rudí generálové, ani ministři, ani komisaři, ba ani proletářští básníci.
A tenkrát naši Židé učinili z hlediska svého a našeho osudu historický krok. Stali se z nich definitivně a nezvratně našinci. Vlastní krev smíchali s naší. Tímto porušili hlavní zákon svých předků a přestali být Židy. Připomeňme, že k tomuto míšení je otevřeně nabádali nejprve Lenin, později Stalin.
Slovansko-židovská manželství se začala objevovat hned po revoluci a stala se hromadným úkazem. Ze strachu před pomstou za prolitou krev odmítli naši Židé přivádět na svět čistě jen židovské potomstvo, protože nevěřili, že přežije. Zvláště pak poté co se v Německu objevil Hitler a otevřel koncentrační tábory. Naši Židé rozpouštěli své tisíciletou izolací vykvašené geny v naší horké divoké krvi. Z čehož o několik desetiletí později vzešlo to, co máme dnes.
A dnes máme podle různých odhadů dvacet až dvacet pět miliónů Slovanů a představitelů jiných národů s přimíchanou židovskou krví. To je každý sedmý nebo každý šestý z obyvatel stopadesátimiliónového Ruska. Na Ukrajině a v Bělorusku je to možná každý pátý obyvatel. Přitom podstatná část z nich ani neví o své židovské krvi. Převážně Židé a potomci slovansko-židovského smíšení tvořili jádro obyvatelstva Moskvy a Leningradu, dokud naše Židy nepovolali do biblických měst.
Poté co Hitler vyhubil evropské Židy, hlavní část Židů ve světě zůstala pouze ve dvou zemích – v Sovětském svazu a ve Spojených státech. Američtí Židé taktéž dost intenzivně smíchali svoji krev a přestávali být Židy. Smíchání bylo nevyhnutelné: v Rusku i v Americe totiž náhle přestaly platit podmínky, které po dlouhá staletí držely Židy pohromadě a chránily je před “rozpouštěním” v krvi jiných národů.
A tenkrát se vynořil Izrael. Důvodů, proč vznikl Izrael, se dá najít mnoho. Avšak ten první a hlavní důvod byl nedopustit, aby se Židé rozpustili ve světě. Nikým nepoznaní židovští mudrci pochopili to nejdůležitější a pochopili to správně. Jenom bojující židovský stát-armáda poskytuje v obklíčení nepřátelských Arabů nutné podmínky pro zachování Židů jako národa.
Dá se říct, že vykutálení Židé si pro sebe přichystali osadu o velikosti Izraele a, jakmile zaútočili na všechny sousedy, začali opět žít v očekávání pogromu. Ale už dobře organizovaní a po zuby ozbrojení.
A kým vlastně osídlili novou osadu jménem Izrael? Rot schildovými nebo Dupontovými potomky? Z jakýchsi důvodů ne. Osídlili ho našimi sovětskými lidmi, kteří byli zoceleni občanskou válkou, stalinskými čistkami a celkovou surovostí ruského prostředí. Ani zde se sionští mudrci nezmýlili. Bez našich Židů by v Izraeli ani tráva nevyrostla.
Tenkrát, v roce 1967, po podivném útoku Arabů na Izrael v sovětských tancích, vznikla slavná anekdota o dvou moskevských Židech, kteří si navzájem šeptají do ucha: “Už jsi slyšel o tom, jak naši nandali našim?”
Jestliže si v současnosti položíme otázku, co drží naše Židy v Izraeli, nejpřesnější odpověď bude znít: jejich slavná minulost ve velkém Sovětském svaze. Je pravda, že u nás, v našem sovětském státě, se naši Židé v průběhu jen dvou-tří generací přeměnili z maloměšťáků na úředníky, kteří řídili sovětské impérium. Ano, u nás, poté co smísili svou krev s naší, stali se silnými, drsnými a bojovnými. Ano, u nás nasákli naším duchem a duchem našich předků. A tohle všechno si přinesli s sebou
do biblických měst.
Kdo z obyvatel Izraele si dnes uvědomuje, že jejich vojensko-teokratický stát není ničím jiným než pokusem o vykrystalizování nových pokolení židovské aristokracie? Kdo z nich se zamýšlí nad tím, že židovští mudrci, kteří si uvědomují rostoucí virtuální rozměr našeho světa, je postavili strážit kolíbku hlavních náboženství, na kterých jsou vybudované nejsilnější lidské civilizace?
Kdo z nich si uvědomuje, že mýtus je to nejsilnější a nejdůležitější, co lidé vlastní? Že války o Boží hrob začaly křižáci vést už před tisíci lety, když si uvědomili, že ovládnutí svatyně dává moc nad duchem. Moc nad minulostí i budoucností.
Ostatně, do Izraele přišlo daleko méně než polovina z Židů, kteří opustili Sovětský svaz. Jejich hlavní část různými cestami-necestami pronikla do Ameriky. Kdesi jsem četl, jak jistý úředník amerického velvyslanectví hystericky a zoufale křičel na našince, který nebyl spokojený s tím, jak pomalu vyřizuje jeho doklady: “Já nechci, abyste cestovali do mé země!” Chudák, zby
tečně se vzrušoval. Naši lidé do jeho země již dávno přišli, přičemž v takové kvantitě, která v budoucnosti slibuje novou kvalitu.
Tradovalo se, a to dost tvrdohlavě, že při volbách posledního prezidenta Spojených států se ometali kolem naši lidé s našimi penězi, přičemž množství těch peněz nebylo zanedbatelné. Samotný triumf Bushe mladšího s převahou několika stovek hlasů až podezřele zavání volbami věčného prezidenta Ilumžinova v demokratickém Kalmycku.
Odhady množství našich Židů, kterým se podařilo prodrat se do amerického ráje, se různí – možná je jich více než dva milióny. Neduživé Americe by stačilo o mnoho méně. Odhady kvality našich Židů jsou ještě vyšší: spolu s nimi přicestovalo i množství ruských “elementů”, samou přírodou přímo stvořených k tomu
, aby prokvítali v americkém bordelu.
Toto dlouho očekávané setkání představitelů dvou rozdělených částí Židů ve světě v lůně zaslíbené země přineslo zajímavé výsledky. Naši Židé přišli k jejím Židům se srdcem na dlani, ale okamžitě se s nimi poprali.
Sytí američtí Židé pohrdavě poplivali naše, kteří, i když byli hladoví, zvolili si svobodu. Povýšenecky jim vyčítali: “Ty, zkurvysynu, proč nejsi na Golanských výšinách a ne máš samopal v ruce? Vezli tě do Izraele, tak proč jsi se k nám připlazil?”
Na reptavý ryk našich: “A ty sám, ksichte židovskej, proč nejsi v Izraeli?” američtí Židé odpověděli v souladu se svou povahou: my jsme se vykoupili, řekli, podívej, tady jsou šeky a potvrzení. My jsme zaplatili za to, aby ty jsi mohl hájit naše ideály. A ty, jeden žebravej zkurvysynu, jsi zaplatil?
Naši stiskli zuby a zatvrdili se. Sami si vybudovali v New Yorku ghetto pod názvem Brighton Beach. Nasedli do jejich nemotorných taxíků, rozběhli své malé kšeftíčky. Zatajili však svoje velké zlo. Tak jako kdysi v městečkách na západní Ukrajině.
Revoluce pokračuje. Toto jsou naši budoucí komisaři v kožených blůzách. Někde mezi nimi rostou budoucí tročtí a dzeržinští. A běda nadutým pracháčům z New Yorku, kteří je urazili. Kdo nás urazí, ten nepřežije ani den. Hle, takovéto prosté věci ozvučuje náš Putin. Avšak oni tomu nerozumí.
Vyběhneme s nimi, protože my o svých plánech mluvíme upřímně, otevřeně a srozumitelně. Jenomže oni i tak nechápou.
O tom, jak náš Isaič s nimi vyběhl
Hore
Nyní prozradíme pravdu o našem Isaiči, dokud ještě žije (Isaič – laskavá forma otcovského jména spisovatele Alexandra Isajeviče Solženicyna,
pozn. prekl.). Jen pro upřesnění, pravdu o Isaiči říkáme a píšeme v noci z druhého na třetího listopadu 2002. Isaiči přitom přejeme hodně zdraví a mnoho tvůrčích úspěchů. On je naší pýchou, neboť jako první s nimi vyběhl.
Když dnes v našich novinách člověk natrefí na nevraživé vzpomínky bývalých Izaičových manželek na to, jak všude dokázal proklouznout bez toho, aniž by musel stát v řadě, anebo jak tyto manželky opouštěl, sotvaže se vyhrabal z bídy, tak je člověku až těžko na duši z našeho laureáta Nobelovy ceny, na kterého útočí ze všech stran, potírají ho, nehledě na jeho šediny.
Nedovolí laureátovi, aby nás učil. Zbytečně – ať si klidně učí, bude z toho mít potěšení. Když mu nedávno přišel Putin poblahopřát domů, Isaič ho už na schodech začal po učovat o tom, co všechno je třeba dát do pořádku. Ani sednout ho nenechal. Jenom kázal a kázal. Putin zesmutněl, znervózněl. Neměl ale pravdu, i když je prezident.
Tak se to nedělá. U nás nemáme nikoho, kdo by s nimi vyběhl šikovněji než Isaič. Na tomto hrdinském příkladě se má naše omladina ještě hodně co učit. Proto Isaič může všechno, je třeba mu všechno dovolit a potom odpustit, neboť si to zaslouží.
A nyní tedy trochu pravdy o nejlepším z nás, jenž s nimi se všemi stihl vyběhnout, zatímco my se to jen učíme. Isaičova genialita spočívá v následujícím: nezačal psát knihu o tom, jak letectvo spojenců vybombardovalo koncem druhé světové války několik miliónů Němců i s jejich historickými centry, anebo o tom, jak vítězi, tedy my a oni, dovolili mírumilovným, i když trochu zbabělým, ale v podstatě milým Čechům, aby vystěhovali tři milióny sudetských Němců tak surově, že tisíce vystěhovalců vystlalo svými těly nepříliš dlouhou cestu ze Sudet do Bavorska. Anebo alespoň o hladomoru na Ukrajině, po kterém třetina Ukrajinců zemřela hladem, avšak hnutí kolchozů zvítězilo.
Na mou věru dost se napáchalo ve světě zločinů, ale náš Isaič si vybral právě gulag, kde ho spolu s Ivanem Denisovičem urazili. Vybral si, a tak se tedy okamžitě moudře a přezíravě zařadil mezi velké zrádce. Cítil, že zrádci u nás naberou na síle. Zdálo by se, že náš laureát nic zlého nedělal, jen sbíral a vyprávěl hrůzy stalinských lágrů, zatímco ostatní, nestalinské lágry té doby připomínaly sanatoria. A my ho zde hned řadíme mezi zrádce. Dokonce i za literárního vlasovce ho označili. Nicméně slovo literární se k Isaičovi příliš nehodí, on píše pochmurně, nesrozumitelně a nudně. A nikomu se ho nechce číst. Vždyť v podstatě ho nikdo ani nečte.
Tady jde však o něco jiného. Oni potřebovali našeho velkého zrádce v kožíšku s podšívkou lidských práv. Tenkrát měli takovýto slogan – oplakávali práva našeho člověka. Isaič toto všechno vyčmuchal, vycítil a “nacpal” tam toho tolik, že z něho museli udělat laureáta a vyvézt na svobodu.
Dovezli ho k sobě a užasli. Ukázalo se, že Isaič je našinec, má naši krev, a tak je hned začal poučovat o životě takovým způsobem, že mu nedokázali žádné peníze zacpat ústa. Tedy on peníze bral, přímo z rukou jim je trhal, ale o životě poučovat nepřestával. Natolik jim žral nervy, že ho ukryli až kamsi do lesa.
Takto s nimi vyběhl poprvé. I penízky z nich lehce vymámil, a ještě je k tomu po mnoho let hanil. Prý, že všichni jste na tom vašem západě nuly, i vaši prezidenti jsou nuly, všechno děláte tak, jak se nemá, poněvadž mě neposloucháte. S těmi totalitními sovětskými tyrany je třeba řádně zatočit, nakopnout je a chytit pod krkem. A vy jste si dovolili uvolňovat jakési mezinárodní napětí, a mě jste se ani nezeptali. Takhle kázal den co den, bez přestání, přičemž oni sami mu udělali takovou reklamu, že se ho nedalo umlčet. Strašně moc krve jim vysál.
Nakonec se svoboda dokutálela až k nám. Tehdy se Isaič začal chystat na cestu domů. A ne jen tak ledajak, i bílého koně si nachystal. Přirozeně, ne v pravém slova smyslu. Stanul na břehu moře jako Napoleon a šel, šel. Z východu na západ. Celý měsíc putoval, trápil se a všechny na své pouti obtěžoval: dožadoval se mítinků s chlebem a solí a s možností pomluvit vládní orgány přímo z tribuny. A k to mu měděný zvuk žesťového orchestru.
Neboť měl jednu tajnou myšlenku. V americkém lese, při burácení svých červených kol dočista “ofujel” a usoudil, že jej všichni toužíme zvolit za nového cara. Za to, že nás zradil a všem donášel o našem gulagu tak vášnivě, jako by oni své vlastní gulagy neměli.
Proč ale najednou tak hrubě o Isaičovi, prý, že “ofujel”? Protože hanebné “fuj” je jeho vynález místo našeho pěkného slova. A navíc, protože je to pravda. Protože jen “ofujený” mohl na něco takového přijít.
Avšak o své touze na stará kolena nám vládnout Isaič prozíravě mlčel. Možná, že vzpomínal na gulag, a možná si začal o sobě vymýšlet něco docela neadekvátního. Že on jediný je rozum, čest a svědomí doby. A proto mu patří vlajka do rukou. Je pravda, že my jsme mu namísto zástavy vrazili do rukou něco menšího, to, co se “ofujenému” víc hodí.
Kdyby však začal vykřikovat, jak ho tam, v americkém lese, naučili: “Hello, I want to be your president,” bůh ví, jak by to celé dopadlo. U nás zbožňujeme jurodivé a k tomu laureáty. Penízky by nasbíral, udělali by mu PR, jak se sluší a patří, a byl by namísto Javlinského.
Veselý Žirik by si na něm s chutí zgustl, namísto toho aby v Dumě škrtil ženské, tahal by Isaiče za plnovous.
Avšak o místo cara je třeba se u nás bít, a náš Isaič je slaboch, ne bojovník. Stále čekal, že mu Monomachovu čepici s vděčností nasadíme na hlavu už jen proto, že k nám zavítal. Náš laureátík Isaič se přiřítil na červených kolech. A namísto toho mu jen rukou zamávali a zapomněli na něj.
Isaič se urazil, umlkl a začal vymýšlet, jak by nám to tu všechno zařídil. A znovu s nimi vyběhl. Vždyť oni do něj vložili obrovské peníze a po právu tedy očekávali, že když se k nám Isaič vrátí, bude spívat jak oni budou hrát. Pravdaže ne, opět zazpíval něco svého, tesklivého a nesrozumitelného.
Z jeho celého “uspořádání” mi v paměti utkvěl jen Isaičův výraz “středoasijský podbřišek”. Skutečný génius – ví, co má říct! Naši žlutí bratři mu ten podbřišek v životě nezapomenou. Z toho totiž vyplývá, že celá naše východní Sibiř je podle Isaiče zadek, Kamčatka ocas a Vladivostok anální otvor.
Do třetice se Isaič rozhodl vyběhnout dohromady se všemi. Tedy včetně nás. Židovskou otázku pokryl jako bojovný křeček slonici. Zatím pouze v prvním svazku. Jestliže si někdo někdy myslel, že Isaič není sám Žid, jeho ženy nejsou Židovky a jeho děti se nijak nepodobají na Židy, tak nemá o čem přemýšlet. Neboť s člověkem, který se zabývá takovýmito malichernými otázkami, opět vyběhl. O
n je vykutálený jako sto Židů nebo čtyři sta Arménů. Nad zápasem se vznesl jako orel. I na naše i na vaše po vědru pomyjí, a nejmoudřejší je on, Isaič.
Jistěže, byly pogromy, ale Židé si je sami vyprovokovali a dá se říct, že i organizovali. Z pistolí stříleli do nevinných pogromistů, kteří měli v rukou pouze sekery a železné tyče. Jistěže, carové Židy vytlačili za čáru osídlení, ale výlučně proto, že Židi carům stoupali na kuří oka. Pootvírali si své banky. Vybudovali železnice.
Pěkně ambivalentně je napsaný první díl, druhý se již ani nežádá. Člověk čte a duše se raduje. Jak znovu dokázal všechny rozsoudit! Ne však všichni chápou, proč již padesát roků tu všechny rozsuzuje. Prostě náš Isaič se všemi rád vybíhá. Jestli bude ještě pár roků na živu, je možné
, že se od něj dočkáme, že gulag byl správný, nevyhnutelný a Stalin byl velký vůdce.
Isaiče, našeho zbloudilého laureáta, jsme v naší velké vlasti umlčeli jako fontánu Kozmu Prutkova. Nechali jsme fontánu oddechnout, a tak oddechuje.
Kolik roků je tam vodil za nos, za nudnými kázáními skrýval svou prostou urážku za to, že ho nepustili ke stolu.
A my jsme jeho neskromné plány rozlouskli za pár dní. Nás jen tak snadno neoklameš. My sami dokážeme i učit, i léčit, i bulíky na nos věšet.
Jednou do roka mu dovolíme, aby si pět minut zažvanil před televizní kamerou o tom, jak zlatá miliarda bohatých dusí ostatní, chudé. A pak pěkně jako vrabeček: zacvrlikal sis, a teď maž na bidýlko.
My se dokonce ani neptáme: a ty sám, Isaiči, z jaké miliardy pocházíš, proč se tak najednou čertíš? Proč své miliony neodevzdáš nešťastným obětem Aids? My jen čekáme na příležitost odlít ho do bronzu, aby mohl přinést vlasti nějaký užitek. Pomníky pro ty, kteří s nimi vyběhli, jsme ještě nestavěli. Isaič je kandidát číslo jedna.
Poučení v souvislosti s Isaičem je takovéto: naši zrádci snadno vyběhnou s nimi, nikoliv však s námi.