Zatím dobrý-ukážka z knihy

Návrat-Literárna rubrika

Barbara Masin “ODKAZ” –  aneb “děkujeme” Vám pane Havle…

(Pravda a láska nezvítězila, zato lumpové, lži a bezcharakternost. Podpořil jste zlo, které se Vám štědře odměnilo - slušným občanům a této zemi - též “štědře”)

Ukázka z knihy str. 366-377 ( mimochodem na Václavském náměstí v Praze jsem si ji mohl koupit až ve třetím knihkupectví – vyprodáno! ) :

Dr. Milan Hulík byl začátkem 90. let 20. století jedním z nových angažovaných vládních reformátorů. Když jsem s ním v září 2002 mluvila, svěřil se mi, že záhy opustí státní úřad, naprosto znechucen neochotou Havlovy vlády vymést z národní skříně komunistické kostlivce. Řekl mi:

“Po sametové revoluci se Václav Havel změnil. Nepodpořil snahy odstranit komunisty z ministerstva spravedlnosti a jiných ministerstev. Jediným státním orgánem, odkud byli lidé s komunistickou minulostí odstraněni, byla bývalá státní bezpečnost (StB), protože byla zrušena. Jiří Šetina, pozdější generální prokurátor, stál u zrodu nové kontrarozvědky – Federální bezpečnostní informační služby (FBIS). Později, po vzniku České republiky, se kontrarozvědka přejmenovala na BIS v čele s prozatímním ředitelem Stanislavem Devátým. Postupně byl Jiří Šetina protiprávně diskreditován a Stanislav Devátý vytlačen z BIS. Veškeré úsilí odstranit pevně usazené komunisty ze státní správy ztroskotalo. Shora pro to nebyla podpora.

                                              

Pamätník obetiam komunizmu: Toronto - Kanada

Milan Hulík se mi jmenovitě zmínil o generálním prokurátorovi Šetinovi. V roce 1993 jej Šetina vyslal na cestu do Německa, aby prozkoumal německé metody neutralizace zakořeněných komunistických mocenských struktur legálními prostředky a institucionálními reformami a systematického nuceného odchodu do důchodu osazenstva zůstávajícího na vysokých vojenských a občanských místech. Hulík se vrátil vyzbrojen informacemi, hlášeními a výzkumy, které měly být přeloženy z němčiny do češtiny. Projekt byl dán k ledu, když byl Šetina téhož roku přinucen odejít z úřadu. Nikdy už nebyl znovu uveden v život.

Dr. Hulík řekl: “Trvalo to tři roky, ale komunisté konečně dosáhli svého cíle a odstranili svého politického protivníka (Šetinu) z úřadu.”

Ve stejném roce byl Milan Hulík pozván na oběd k Václavu Havlovi. Využil této příležitosti k tomu, aby prezidenta seznámil s výsledky svého výzkumu v Německu a poukázal na naprostou nečinnost v otázce očisty od komunistické minulosti v České republice. Havel během celého výkladu nepronesl jediné slovo. Hulík si všiml, že si pohrává s cigaretami a zapalovačem a vyhýbá se jeho pohledu. Po schůzce neuslyšel od Havla nic víc, a ke změně politiky Václava Havla nedošlo.

Hulíkova další a poslední schůzka s Václavem Havlem se konala o tři roky později. Hulík se na Havla obrátil s tvrzením, že se nic nedělá s tím, že u moci jsou stále komunisté, a zdůraznil, že Havel nepodpořil změnu. Václav Havel se choval vyhýbavě a nakonec odpověděl pouze: “Musíme se dívat do budoucnosti a ne do minulosti.”

Vládnoucí elita se dostala do budoucnosti. Rychle si v novém uspořádání zajistila pevné postavení. Ředitelé státních podniků shrábli továrny, které řídili, za výprodejní ceny. Provinční “aparátčíci” se rychle zmocnili domů, v nichž bydleli, za směšně nízké ceny, dojednané za zdmi svých úřadů. Ve světle takto zneužívaných pravomocí se slova “privatizace” a “tržní ekonomika” jevila veřejnosti, která nebyla zasvěcena do některých spikleneckých obchodů, jako pustý výsměch. Ti, kteří s komunistickým režimem kolaborovali nejvíce, se stávali rovněž velkými vítězi v novém “demokratickém” a “kapitalistickém” řádu. Po sametové revoluci si udrželi svoje mocenské pozice a často dokonce i původní funkce.

P.S.

Na mé E-Maily a dopisy Václav Havel, ani jeho tajemník, nikdy nereagoval. Má snad pátý nejvlivnější intelektuál světa nečisté svědomí? Prokáže někdy Václav Havel svoji skutečnou osobní velikost úměrnou té, kterou momentálně ve světě požívá? Sdělí nám někdy skutečnou pravdu o naší polistopadové historii, byť možná jemu samému  nepříjemnou? Je to rozhodnutí jeho svědomí. Také o něm psal…

Jan Antonín Baťa: “Pravda vyjde na povrch jako olej na vodu.” O tom nepochybuje ani Vladimír Hučín, který se zlovůli justice a policie dokázal s pomocí přátel ubránit. Jan Antonín Baťa tuto možnost v roce 1947, proti nastupujícím komunistům, neměl a dodnes platí v naší zemi za zločince. Moje žádost o pomoc při očištění památky tohoto čestného a statečného člověka, vznesená mnou osobně na pana Havla, jím byla odmítnuta se slovy, že o tom nic neví, že byl tenkrát malý – jeho dědeček Hugo Vavrečka byl jedním z ředitelů Baťových závodů…?!

                                                    Jan Šinágl, v Žebráku 30. prosince 2005  

Zatím dobrý-ukážka z knihy

Začátek převýchovy

 

            Dne 26. listopadu 1953 vejdou do nemocničního pokoje v Městci Králové dva zamračení muži, zamíří rovnou k posteli  paní Mašínové, jsou sice v civilu, ale každý na nich vidí, že to jsou tajní, když blýsknou odznakem na spodní straně klopy, je najednou slyšet, jak v koupelně kape kohoutek, ostatní pacientky by se nejraději schovaly pod deku. „Zatýkáme vás,“ oznámí ti dva paní Mašínové.

            „Takhle se nechovalo ani gestapo.“ Paní Mašínová se jim podívá zpříma do očí. „Tehdy jsem byla taky nemocná, ale z nemocniční postele mě teda nevytáhli.“

            Chladně na ni zírají, tyhle typy není možné zahanbit, jsou to klepeta doruda rozpálené StB. Scéně přihlížejí tři další pacientky, zdravotní sestra a dva lékaři, všichni se najednou cítí maličcí, paní Mašínová se s obtížemi souká z postele, i když na sobě má jen erární pyžamo, každým pohybem z ní vyzařuje důstojnost. Lékaři hledí do prázdna, mají strach, tohle není první zatčení tady ve špitále, včera v noci si estébáci odvedli mladého doktora, nikdo neví, co jim Jiří Hradec udělal. Paní Mašínová se koukne na primáře, ale ten jen odvrátí pohled, teď je mu líto, že s ní sedával za zavřenými dveřmi své pracovny, ale ona mu to vůbec nevyčítá, že se teď bojí, to je lidská přirozenost.

            Sestra přinese paní Mašínové civilní šaty. „Kde se mohu převléknout?“ Estébáci se chvíli radí, ale pak rozhodnou, že ji z dohledu nepustí, to tak, aby jim ještě v koupelně skočila z okna. „My se otočíme,“ oznámí a obrátí se čelem ke dveřím.

            Paní Mašínová smutně pokývne hlavou, ale důstojnost si zachová, to teď znamená předstírat, že StB neexistuje, vyklouzne z noční košile, ostatní pacientky mlčky sledují široké pruhy obvazů na jejím břiše, všichni se schoulí ještě o něco víc, paní Mašínová si přetáhne šaty přes hlavu, dává si naschvál načas, pečlivě poskládá bílou košili a pak ji podá sestře. „Děkuji vám za všechno,“ řekne sestře, ale dívá se přitom na primáře, je mu vděčná i za zavřené dveře, je klidná tohle už dobře zná.

            Do Prahy ji vezou v obrovském černém tatraplánu, v Bartolomějské ji okamžitě zamknou na samotku, v průběhu jediného mrazivého rána jde z teplé nemocniční postele do ledové betonové kobky, ani matraci, ani pokrývku jí nedají, ať ji zahřejí obvazy, gestapo a StB se prostě podobají jako vejce vejci, tehdy byla manželka, teď je matka Mašínů, to stačí, její vina je pokrevní, jako ve středověku.

            V téhle betonové díře stráví paní Mašínová celý rok, nestane se nevěstou, nikdy nebude patřit diplomatovi, co hraje na housle, navždycky zůstane ženou generála. Celou břišní dutinou jí prorůstá nádor, ale pokaždé, když požádá o návštěvu lékaře, nařknou ji bachaři ze simulantství. Leží na holé kovové kostře postele v betonové kobce bez topení celou tu tuhou zimu, jedinými lidmi, které za celý ten rok paní Mašínová vidí, jsou její stráže a vyšetřovatelé.

            Vážená paní!

            Přestaňte okamžitě předstírat, že máte rakovinu!

            Když ležíte na ledovém betonu, přestaňte okamžitě kýchat!

            Začněte okamžitě svou převýchovu marxisticko-leninským humanismem!

 

            V prosinci 1954, když už paní Mašínová zvrací po každém jídle, přivedou konečně lékaře, je to otrlý vězeňský felčar, ale to, co spatří, je moc i na něj, na místě přikáže, aby paní Mašínovou okamžitě přepravili do nemocnice.

 

            StB si načasovalo zatčení paní Mašínové dost podivně, proč čekali až na konec listopadu? Janatu a Švédu vyslýchali už přes měsíc, nebylo to s nimi jako s generálem Mašínem, aby začali vypovídat relativně rychle, StB už dávno všechno ví, kromě toho jim bratři Mašínové definitivně unikli z Berlína, tak proč neudeřili dříve? Chovají se vždycky tak rozvážně? Nebo čekají, až se stane ještě něco dalšího? Neočekávala StB, že CIC vyšle bratry rovnou zpátky do republiky? Nedoufali, že budou moci použít jejich matku jako vějičku? Jestli tomu tak bylo, proč nečekali ještě o něco déle? Z tohohle policejního státu se nikdo jen tak neztratí, vše tu mají pod palcem, tak proč nepočkat a všechno si neověřit? Anebo že by už měli jasno i v tom, že se Mašínové odmítli vrátit jako agenti CIC? Bylo možné, že StB ví úplně o všem, co se děje v tajné vile v Erlangenu?

            Přesně k takovému závěru dospěje po dlouhých letech pečlivého zviřování všech okolností Vladimír Hradec. Je přesvědčen, že všechno, co bratři CIC řekli, šlo rovnou k StB, má k tomuto tvrzení dlouhý seznam důvodů, jsou pádné, třeba to tak opravdu bylo, ale možná, že Hradcovy domněnky jsou poněkud zkreslené jeho zkušenostmi s StB, vyřádili sena něm pěkně, možná mu připadají mocnější, než ve skutečnosti jsou.

 

            Hradec sám je zatčen 25. listopadu 1953. Čeká na Letné na tramvaj, seberou ho přímo z refýže, bez dlouhých cavyků jde rovnou na běžící pás, v Bartolomějské ho vyslýchají čtyřiadvacet hodin denně, když na něj zrovna nikdo neřve, tak se musí procházet tam a zpátky na samotce, kdykoliv vestoje usne a zastaví se, kopne stráž do plechových dveří cely, dunivá rána uvede Hradce znovu do pohybu, pokračuje ve svém kroužení jako zvíře zavřené v kleci, je to takové estébácké zoo, Hradec se potácí ode zdi ke zdi, než je čas na další výslech. Takhle to pokračuje dvacet čtyři hodin denně po celé tři týdny, v polovině prosince se už Hradcovi zdají za pochodu živé sny, sní dokonce i pod ostrým světlem ve vyšetřovně, v jednu chvíli vidí v místnosti bez oken vycházet slunce, někde za sluncem stojí postava a křičí nějaké otázky, ale Hradec už ve vyšetřovně není proto, aby na ně odpovídal, právě totiž diriguje svou kapelu v hotelu Praha, Paumer hraje na bubny, ale dnes to nemá rytmus, a pak zničehonic slyší Hradec sám sebe, jak o Paumerovi hovoří, ale nemluví o jeho bubnování, vypráví estébákům, jak Paumer hodil dynamitovou briketu oblepenou uhlím do projíždějícího vlaku a jak tím jejich záškodnickou činnost odstartoval.

 

            Dne 25. listopadu 1953 přitáhne StB do Bartolomějské Hradcova staršího bratra Jiřího. Jiří Hradec nemá nejmenší tušení, proč se tu ocitl, no a co, uvrhnou ho do nejstudenější kobky, žádné obvazy na sobě nemá, ničím se tam neohřeje, skončí s vážnými omrzlinami obou rukou.

            O dva dny později, 27. listopadu 1953, je zatčen i pan Hradec, starý pán má ve své zdravotní kartě několik záznamů o psychické labilitě, na Bartolomějské ho čeká naprosté nervové zhroucení, nikdy se z něj už zcela nevyléčí.

            Hradcova matka dostane odklad, dva týdny sedí v jejich prázdném bytě, nikdy předtím nevyla sama, dny plynou jeden za druhým, přežívá je v náměsíčné mrákotě, plete palčáky, jako by cítila, že její starší syn trpí omrzlinami rukou, ale v prosinci si pro ni přijedou taky, dozvěděli se, že to byla ona, kdo našel diplomatku se samopaly z Čelákovic, kterou Janata strčil ze králíkárnu, nic tehdy neoznámila, za tento zločin dostane osmnáct let.

 

            Dne 25. listopadu 1953 je Švédův nejmladší bratr Vratislav doma, leží v posteli s horečkou, má hnisavou angínu, přijde za ním tajemník Národního výboru v Pivíně a požádá ho, aby s ním šel na úřad, prý je nějaký problém s jeho záznamem v katastru, počkat to nemůže, Vratislav se táhne unaveně přes celou vesnici, nedojde mu, že je to past, jak vstoupí do tajemníkovy kanceláře, vrhnou se na něj dva tajní, srazí ho na zem a zkroutí mu ruce tak surově, že se pomočí. „Seš zatčenej a teď jedeme na velet a ty nám ukážeš, kam jsi zakopal ty zbraně“.

            Vratislav je z toho v šoku, tajní ho hodí do auta, mají už nachystanou lopatu a rýč, vědí přesně, kterým směrem se vydat, takže to tehdy nebyl jen divný pocit v zádech, někdo je opravdu musel sledovat, jak s mámou zakopávají bednu se zbraněmi, jediné, co StB neví, je přesné místo úkrytu. Vratislav jim ho ukáže, stejně by to dřív nebo později našli, začnou kopat a hned táhnou ven tu plechovou krabici, jsou štěstím bez sebe, v krabici je stará německá puška a několik pistolí, vidíte to, soudruzi, podívejte se na to, záškodnické zbraně!

 

            Ten samý den odpoledne zatkne StB Švédova otce a ženu Lidku, starý pán tehdy chtěl, aby mu syn řekl pravdu, s tím, co slyšel, nesouhlasil, ale věděl o všem, takže napomáhal trestnému činu, a teď si to odskáče.

            Velký dům v Pivíně je najednou prázdný, celé roky tu na dvou podlažích soutěžily o prostor tři rodiny, na plotně pořád něco bublalo, pořád bylo slyšet brebentění, teď je tu jen babička Švédová a dvě malé Švédovy děti, najednou je v domě jako ve strašidelném zámku.

 

            StB zatkne v Pivíně ještě jednu osobu, ví, že to byl Ladislav Horáček, kdo spatřil tu železnou krabici, co vykopali v bramborovém poli.

            V Poděbradech zatknou Roušara a Plecha.

            V Karlových Varech seberou Borka. Borek sice se svou ženou Janou už řadu let nežije, ale StB ji pro jistotu zatkne taky.

            V Kolíně je zatčen Švédův druhý bratr Zdeněk a František Mňuk.

            Z Lošan jde Jaroslav Cukr a jeho manželka Božena.

 

 

 

 

 

 

 

Svatá jáma

 

            Nenda se o matčině smrti dozví ještě ten samý den, dva esenbáci přijdou tu zprávu sdělit Emmině sestře v Praze, sestra volá Emmě do Jeseníku, Emma s Nendou se okamžitě vydají do Prahy, jsou rozhodnuté zajistit své milé důstojný pohřeb.

            Druhý den ráno však Emma na Pankráci dozví, že jí dceřino tělo nemůžou vydat, proč ne, protože tohle tělo spáchalo velezradu, proto se o jeho odklizení postará stát, proč, jak je to vůbec možné, že jsou tak ubozí? Nebo se bojí? Nebojí se třeba mocí svých obětí? Nesnaží se zařídit, aby po nich nezbylo vůbec nic?

            Po Emmě nastoupí na Pankrác Nenda, je vyzbrojená nezměrnou dávkou trpělivosti, putuje od jedněch dveří ke druhým, až ji nakonec pošlou na ministerstvo vnitra, myslí si, že ji tím odradí, ministerstvo vnitra je děsivá instituce, ale Nenda je Mašínová, jde přímo do hlavní budovy ministerstva vnitra a žádá o vydání těla své matky. Zase ji nechají čekat před mnoha zavřenými dveřmi, ona tam čeká, dává jim jasně najevo, že nehodlá odejít, ale je to k ničemu, soudruzi na ministerstvu jí stejně nakonec sdělí, že tělo matky prostě nedostane, proč, prostě proto, ale proč ne, chce vědět, jak to že ne, to přece není možné.

            No dobře, když jinak nedá, tak oni jí důvod řeknou, tělo nedostane, protože paní Mašínová je už pohřbená.

            Dobře, ale kde? Kde má hrob?

            Proč by tohle měli na ministerstvu vnitra vědět, takové informace nespadají do jejich rezortu.

            V pořádku, ale kdo to tedy ví?

            Jak mají vědět, kdo to ví? Oni prostě neví nic, nerozumí snad Nenda slovu „nevíme, co je na „nevíme“ tak těžké pochopit?

            „Tak vám děkuji,“ odpoví Nenda, „radši se přijdu zeptat ještě jednou zítra.“

            Jenže druhý den už chodit nemusí, když ten večer odchází z ministerstva, u vchodu najednou slyší, jak někdo řekne. „Být vámi, slečno, tak se jdu zeptat na pohřební službu.“ To vrátný sledoval, jak tam celý den urputně bojuje, a je mu jí líto. „Měli by to vědět, řekl bych, že dostali tělo na starost.“

 

            Pohřební služba je další byrokratický moloch, no a co, Nenda se odsud nehne, dokud jí neřeknou, co chce vědět, a tak to úředníci nakonec vzdají a ona se dozví, že tělo její matky bylo zpopelněno a pohřbeno na hřbitově v Ďáblicích, to je na severním konci Prahy, jen malý kousek od místa, kde se v Kobylisích konaly nacistické popravy.

            Nenda sedne na tramvaj a jede až na konečnou, pak jde ještě kus pěšky, až dorazí k velkému hřbitovu, za ním už je jen pole slunečnic, vrátný ji tam pošle k zadní zdi, měl by tam být hromadný hrob, pohřební služba tam nedávno uložila třicet dvě urny, vozí je sem po várkách, vždycky čekají, až se jich nashromáždí dost, to ale nikdy netrvá moc dlouho, zrovna nedávno přivezli další várku.

            Nenda kráčí mezi upravenými hroby až k zadní zdi, roste tam křoví a plevel, najde tam kupku čerstvě navršené hlíny, položí na ni kytici květin, nikdy na tebe, mamičko, nezapomenu. Tahle část ďáblického hřbitova byla vyhrazena sebevrahům, pak přišla válka, Němci tu vyhloubili jámu, naházeli do ní bezhlavá těla parašutistů, co spáchali atentát na Reinharda Hendricha, pak válka skončila a do té samé jámy hodili i tělo muže, který parašutisty zradil a vydal je gestapu, pak přišla revoluce a do jámy začali házet urny z levného plechu, ty urny obsahovaly ostatky oběšenců u pankrácké šibenice, v jámě jsou pohřbeny i děti, co zemřely trestankyním při porodu, tohle místo je svatá puklina, tedy se všichni propadají do země, možná je tu i strýc Bořek, možná se tu paní Mašínová opět setkala se svým bratrem, možná jsou teď navěky spolu, jediné, co je tady může rozdělit, je špetka hašeného vápna.

 

 

 

 

 

 

 

Poděbrady

 

            V roce 1960 se manželé Hradcovi vrátí do Poděbrad, z osmnáctiletého trestu si odseděli sedm let, ale pan Hradec umírá, zbývají mu jen tři měsíce života, ještěže s ním propustí i jeho ženu, alespoň ho má kdo pohřbít. Jejich synové se nesmí pohřbu zúčastnit, pořád ještě splácí svůj dluh komunismu.

 

            Jiří Hradec se vrátí domů až v roce 1962, má lékařský titul a omrzlé prsty, přišel o devět nejlepších let, teď je na něm, aby posbíral střepy svého života a něco si z nich slepil.

 

            Vladimír Hradec je propuštěn jako poslední z odsouzených v celé kauze, on a Rousat sedí ve vězení až do roku 1965, proč, protože se zarytě drží svých názorů, spolupráci s StB nikdy nepodepíše, odmítá kohokoliv udat, a tak ho nechají, aby si odkroutil v kriminále celou polovinu dvaadvacetiletého trestu.

            I Vladimír Hradec projde uranovými doly, stráví nějaký čas v Krušných horách, kde musí každý den pochodovat kilometr z tábora Nikolaj do dolu Eduard, stráže natlačí všechny mukly do takzvané „buzerantské formace“, kolem celé skupiny obtočí provazy, všichni pak musí pochodovat stejným krokem až do dolu, vypadá to skoro jako taneční číslo, „Krušné hory“ uvádí krušné divadlo, ale večerní pochod zpátky do tábora je mnohem horší, po šichtě ve vlhkém dole mají úplně mokré hadry, v zimě jim košile přimrzají k tělu, ale co vždycky může být hůř, i ten nejledovější den v Jáchymově by v Magadanu brali jako veliké oteplení. Hradec je mladý, přežije tábor Nikolaj a celých jedenáct let ve vězení, v roce 1965 ho propustí a okamžitě ho odvedou na dva roky na vojnu, Hradcovi je třiatřicet, rukuje se středoškolskými branci, armáda ho šoupne do kamenolomu, chtějí z něj vyždímat co nejvíc otrocké práce, ale Hradec umí skvěle psát na stroji, dokáže i tři sta úhozů za minutu, tohle se musí vidět, lampasákům psaní zrovna moc nejde, a tak z něj udělají štábního zapisovatele a věci se konečně začnou obracet k lepšímu.

            Jednoho dne sedí v uniformě ve vlaku a dá se do řeči s nějakou ženou, je jen o něco málo mladší než on, ale poznamená, že Hradec vypadá na vojáka základní služby příliš „dospěle“, to ho rozesměje. „Jo, to máte vážně pravdu, že jsem na tohle moc starej!“ Ale má za sebou docela zajímavej život, a tak za to teď platí.

            „Vím přesně, jak vám je,“ řekne ona. Sama se pokouší dostudovat školu a zároveň pracuje, občas jí ostatní studenti připadají jako malé děti, člověk by si nemyslel, že bude těžké vrátit se jen o kousek zpátky, ale někdy je to docela fuška, když už je člověk příliš „dospělý“.

            „To mi vykládejte,“ povzdechne si Hradec.

            A to prý ani nemluví o matematice, říká ona, protože matematika je strašná.

            „Zrovna matyku jsem míval docela rád,“ řekne na to Hradec. Ale asi to bylo díky tomu, že měl štěstí na učitele, není lehké najít někoho, kdo vám odhalí, jak je svět matematiky úžasný, ale stejně je matematika nádherná věda. „Bylo by mi potěšením vám to někdy předvést,“ nabídne se Hradec.

            „Proč ne, všechno se má zkusit,“ kření se dospělá studentka, „ale moc velké naděje si nedělejte.“

 

Vece ona.

Vece on.

 

Je moc milá, krásu matematiky sice nikdy nepochopí, ale bude Hradcovi dobrou ženou, jejich společnou tragédií je, že pochovají své jediné dítě, ale jinak spolu prožijí krásný život, Hradec nakonec pohřbí i svou ženu, ale je vděčný za ten čas, který s ní strávil, v životě není nic zadarmo, na tom svém by neměnil ani minutu.

Dalších pětadvacet let tahá StB nitky za scénou a řídí život občany druhé kategorie Vladimíra Hradce prostřednictvím různých kádrováků, zprvu ho nechají dělat jenom pomocného dělníka v chemičce, jde na výrobní linku fenolů, tam nikdo jiný nechce, je to jako být nedotknutelný v Kalkatě, bere tam nejnižší možný plat, dávají mu tisíc korun měsíčně, jenže pořád je to lepší než uranové doly. Hradec to vydrží a pomalu se prosadí dál, za pár let už dělá mistra ve výrobě kyseliny sírové, klidně by mohl řídit celou továrnu, ale StB mu už dál postupovat nedovolí, no a co, s jazzbandem si už taky nikdy nezahraje, ale ničeho nelituje, sám svému životu rozumí tak, že když vyrůstal, rozpoutala se v zemi občanská válka, on si v ní svou stranu vybral a teď za to platí, ještěže si alespoň vybral tu správnou stranu.

 

Rousat sice vyfasoval doživotí, ale i on je v roce 1865 propuštěn, paní Mašínová je už v té době devět let po smrti, ale houslista diplomat se nikdy nepřijde zeptat, co se jeho nevěstou stalo, třeba se bojí Emmu nebo Nendu kontaktovat, možná se stydí, ve vyšetřovací vazbě se snažil, aby nikdy neskončil na Pankráci za dveřmi s nápisem LÉKY, no tak co, kdo by mu to měl za zlé? Nebo chce prostě jen zapomenout, třeba už si ani nevzpomíná, že do svatby chyběl jen měsíc, vždycky může jít a rozhodit okvětní plátky růží u zdi ďáblického hřbitova, ale možná, že má svůj vlastní způsob, možná, že občas večer v bytě zhasne, pustí si gramofonovou desku a pak jen sedí ve tmě u okna, poslouchá Chopina a pozoruje mihotání hvězd.