Stretnutie politických väzňov v rakúskom Altnagelbergu
Prejav papežského preláta ThDr. Antonína Huvara:

Vážení bratři a sestry!

      Je to jistě ode mně odvaha, že se mohu obrátit na vás. Jsem si jist, že vaše léty kovaná zkušenost, moudrost i utrpením času zdokonalován osobní život, může být dáván jako vzor pro všechny, kdo jsou za námi. Považujme vždycky prostý život za Boží dar tak, jak jsme to dokázali ve všech kriminálech, s díkem za probuzení ráno děkovat a večer při hodnocení prožitého života opět vyslovit svůj nejvřelejší dík za to, že ještě máme další možnost spočinout, i třeba při hudbě jenom naříkajících spolubratří.
       Nikdo nám tenkrát nezáviděl. A pro nás bylo tehdy málo pohrdání vším tím, co pro nás představoval nesmyslný ničemný režim a v bolestech si připomínáme ještě dnes všechny urážky mocných i představených na naši adresu. Jak jsme nyní rozhádaní, rozladění mezi sebou, s jakou hanbou prožíváme my všechnu malodušnost bratří, kteří zapomínají na sebevědomý postoj, kterým jsou povinni svému okolí být příkladem a zatím se urážíme, že nás někdo napadl. Kdyby nebylo víc, než jenom dva vykřičené případy ze vzájemné nedůtklivosti též muklů, tak je to dost hanby na to, abychom skromně vyhledali místo, kde nás nikdo nevidí a kde nám nemohou přečíst na čele zločinci vypálené znamení Kainů ničemného režimu.
       Máme jednu velkou povinnost a o té chceme uvažovat i na tomto posvátném místě, i když je to s nepochopením, proč se musíme utíkat ještě stále do sousedního státu, abychom mohli soustředěně připomenout nejenom zločiny, ale vzpomenout na statečnost těch, kdo byli zbaveni života. My musíme v každém případě představovat onen čistý sled dějin, protože přítomná doba mluví jen o vykradených pokladnách, o průvanu, který nám udělali z vlasti příživníci a přisluhovači zločinecké organizace. Věřte, že v přítomných měsících nepovažuji za nic většího ve vlastním životě, než možnost měřit svůj pohled s vaším. Sepnout ruce za ty, kdo nás předešli a připomínat mladé generaci, která se nás musí štítit a vyhýbat, protože je vedena k povrchnosti, k neúctě k pravdě a k nemravnému nažívání i pokud se týká jejich vztahu ke všemu, co dříve bylo posvátné, totiž k sexu. Proč nám tolik záleží na těch polopravdách, které kterýkoliv z politických pracovníků i učitelů lehkovážně injektuje do mladých tvárlivých duší? Vy to musíte být, kdo zase budou mít úctu ke každé pravdě, ale hřích musíme nazývat hříchem, neodpuštěný zločin největším neštěstím a jen žité dobro onou nutností, na které jsme zapomněli. Především je třeba si přiznat, že svou nerozhodností, zbabělostí a chytráctvím jsme dali zbraň našim nepřátelům, takže pravda už není pravdou, zločin není něčím, co by bylo třeba potrestat, jen prosperita osobní a okamžitá má pravdu, kterou obhajují i ti, kdo mají svým čistým životem ukazovat národu, jak je třeba se zbavovat všeho, co je rmutem minulosti a co má být krásou, která musí zaplnit všechnu prázdnotu duše.
       Jaké to byly představy, které jsme v těch tichých hodinách prorozjímali, i když jediným zvukem, který nás tenkrát soustřeďoval, bylo svištění pendreků a bejčáků, přece jenom jsme pociťovali upřímnou radost, že jsme se nezašpinili nenápadnou zradou, jak i naši, bohužel představení, se tolikráte omlouvají. Zdolali jsme celou řadu překážek, zaplnili jsme své srdce touhou po kráse života, dovedli jsme svoji pýchu krotit tím, že jsme pravdivě hodnotili i svoji malodušnost a vyšli jsme jsme z oněch proklínaných prostor, z nichž se valil na národ zápach a špína, abychom mohli spoluvytvářet národ krásný, šťastný, mladý svou touhou něco znamenat před ostatními. Kolik z nás tam bylo z ryzí touhy být zábranou proti šíření nemravného bezbožectví a kolik jich zapomnělo na ono, ve špeluňkách formované myšlení, na nutnost zůstat čestným, pravdivým a dobrým. Tato chvíle musí být pro nás pečetěna usebranou zbožností. Odložme všechny své nenávistné i scestné myšlenky, nebuďme povrchní tak, jak jsme svědky z veřejných sdělovacích prostředků u nás a buďme přece jen aspoň tu hodinu Boží. V síle tohoto setkání musíme nalézt znovu odvahu jít jako první. Nebuďme jenom těmi kopáči, kteří na sebe nechtějí vzít žádnou zodpovědnost v přebujelém systému nedůslednosti a nemravnosti.
Vraťme se na tu chvíli, kdy dáváme zazvučet nádherné písni plné vděku Nejvyššímu - Ejhle oltář - a nechejme doprovázet své myšlenky zvuku sbíječek, prorývaných proklínáním bachařů. Kolik nářku našich mučených bratří nás musí vyburcovat z oné lhostejnosti, ve které i tolikerému z nás je jako by dobře. Jak to bylo jednoduché pro ty, kdo v trýzních dovedli spojit své myšlenky s Bohem. Zdálo se, že peklo zuřilo, protože v mnohých převýchovných ústavech nebylo málo těch, kdo v sobě dusili náplň nenávistného bezbožectví.
       Připomeňme si též všechny, kdo byli v duchu v dálce, která očisťuje, s námi. Opět poděkujeme za utrpení našich rodičů, manželek a dětí, pro které bylo tolikrát těžší a horší čekání, když se otec nebo bratr dlouho nevracel a mnohdy se ani nevrátil. Dnes sbíráme plody z onoho mravního řízeného rozkladu, ať se jedná o zničenou výchovu jednotlivců nebo veřejných institucí. Je to jako po potopě, kterou přežili sice kati, pomáhači, fízlové, kteří ničeni strachem před mocnými, kydali na všechny strany jed porušovaného zákona. I dnes se ještě bojíme nervozity našich nepřátel a krčíme se, kde na nás mnoho nevidět a přitakáváme často všem těm, kdo berou těžké koruny za to, že budou rozkládat všechno, co ještě přežilo jako čestné.
       Jestliže vám dávám otázku, koho vlastně zastupuji nebo kterou partu chci oslovit, zvláště koho mohu nazvat bratrem a sestrou, jsme to my ještě jediní živí svědkové, anebo ten řádek skočil těmi, kdo svůj život měl poplivaný a zničený zástupem ničemů. Nemáme pohrdat i tím znemravnělým kusem vlastního národa zkaženého poživačností a nezvládnutým sexem. Nechci ani slovem dráždit naše vedoucí ani naše představené v muklovské organizaci, kteří se tolikrát předhání k soudům přítomného systému. Nikoliv, k tomu jsme se nesešli. Sám si beru tuto odvahu svým kněžským posláním být pro vás všechny nejenom mlčícím svědkem, nejenom požívačem tučných prebent, ale služebníkem oltáře tak, jak jsme si to spořádávali ve svých myšlenkách i v těch nejjednodušších situacích let ve všech strázních svých trestně ocejchovaných let. I v tuto chvíli cítíme, jak jsme malí, jak jsou nicotné naše starosti, jak bychom jednoduše mohli zapadnout do nenávistí, která je tak moderní v našem národě. My nejsme z těch, kdo háží do očí recepty na zlepšení celkové úrovně tak, jako písek do očí. Nejsme ani těmi, kdo by za každou cenu chtěli těšit podváděný národ. Protože žijeme, řekněme si ještě, musíme být pro jiné kamenem, na kterém je možno si odpočinout. My to musíme být, kdo bude nabízet čistou vodu života ze studnice, která osvěží právě tím, že nám Bůh dopřál ono utrpení, které pročistilo i mlat i pramen. I Bůh nám dopřál ony zkušenosti a moudrost všech moudřejších spoluvězňů. Je nám líto všech, kdo brali svůj úděl ne jako vyvolení, jako poslání, ale jen jako trest a tím si uzavřeli cestu k růstu, kdy člověk je velký právě tím, co mohl protrpět anebo za co mohl toužebně spínat své dlaně. Jsme zestárlí, ale bylo to vždy ve službě jiným? Jsme tuze ubolavěni, možná, že to je rest ještě ze samotek, které bez úrazu vydržel jen člověk, který nezradil ani při aktivitě bejčáků a kopanců, ale vždy si uvědomoval svou povinnost být rovnou páteří pro sebe i pro jiné. Nikdo by nás neměl obviňovat z podpory zločinecké strany nebo z napomáhání těm, kdo nás likvidovali. Proč bychom si měli nechat vzít náskok, který jsme získali v odloučenosti, v utrpení, v hlubokém studiu lidských povah? To vše nám nikdo menší než Bůh nedává, abychom dovedli nejmladší generaci ukázat čestnou, čistou cestu k mravnímu růstu. Všem jiným máme předávat to, co je dnes ještě třeba jen našim osobním bohatstvím. Jenže ono osvědčení v životě se získává jenom opravdovou službou bližnímu.
Jeden každý den musí stačit na tolik dobra, aby nemíjely příležitosti, ve kterých můžeme pomáhat a nejenom žehnat našim bratřím. Pohledněme ještě znovu zase do dlaní, které byly rozedrány. Podívejme se do svého zrcadla, abychom viděli rozbrázděné čelo, ale nikdy ne zuřivě vyhlížející tvář ke všem těm, kdo nic nevědí o statečnosti, ba ani ne o možném spojení s Bohem v modlitbě. Pro ty největší jsme ještě zde na světě. Křivdy, urážky, přehlížení kladů života jiných nechejme stranou právě pro onu krásu života, kterou musíme ve zbytku svých sil ještě žít. Vy všichni musíte být ještě živými svědky, tedy hořící pochodní, která připomíná nutný směr k dobru, aby nikdo z těch, s nimiž se setkáváme, neklopýtal, ale žil ve světle, které nás dovede ctít.
       Neptejme se, kde se ztratilo sebevědomí, kde jsme museli odložit hrdost k příslušnosti k národu. Celá dvě pokolení jsou zdecimována nemravností spolupráce a podporováním všeho, co dovedlo v minulých desetiletích rozložit charakter, jak nám to sdělovací prostředky denně staví do oči. Vyhněme se každé lži a co je nepravdou, ať není mezi námi ani jmenováno. Nebuďme ve stejné řadě s těmi, i když si říkají tolikrát duchovní otcové, kdo stavěji zločince do stejné řady s těmi, kdo svým životem dokázali, že se nesníží k ničemu zlému. My to musíme být, a dnes tato oběť nám to má připomenout, kdo přicházejí ke všem s dobrotou v srdci, ale s rázným hodnocením,, co je dobré a co je zlé. Musíme mít kritérium všeho, co nás má zachránit a podepřít ve stejném růstu. Běda nám, jestli jsme se už smířili s tím, co činí člověka smutným, stresovaným, nešťastným. To přenechme těm, kdo zradili. Vy jste přece nezradili a vy musíte být tou sílou, která se nedá nějakým způsobem převálcovat ani těmi žvásty mluvčích zločinecké organizace, která se zase zvedá k odvetě proti národu. Buďme tedy konečně svým životem vďěčni za krásu života! Nic zlého se nedotkne člověka, který žije spravedlivě.

Altnagelberg 25. října 2003

Nagelberg
Pozdrav zo Slovenska
Drahí bratia a sestry,

prijmite pozdrav od politických väzňov zo Slovenska pri príležitosti každoročného stretnutia v rakúskom Altnagelbergu. Žiaľ Bohu, 14 rokov po takzvanej "Nežnej revolúcii" sme opäť vytlačení na okraj spoločnosti a štát sa k nám správa tak macošsky, že nemáme ani len tú zľavu na cestovné. Sesterská organizácia Svetového združenia bývalých československých politických väzňov, pre svoju nekompromisnú antikomunistickú činnosť je na Slovensku zaznávaná a na rozdiel od KPVS nemá podľa súčasných mocipánov nárok na dotáciu. V tejto neradostnej situácii, je žiaľ pre nás cesta k Vám do Altnagelbergu finančne nákladná ak chceme prežiť a vyvíjať aspoň základnú činnosť našej organizácie.
Ospravedlnite preto našu neúčasť z týchto obyčajných materiálnych príčin. O to viac sme v duchu s Vami a vrúcne sa budeme modliť aby bol k Vám Boh milosrdný a doprial Vám mnoho ďalších spoločne prežitých pekných chvíľ života, akým je aj pravidelné stretnutie za hranicami aj našej spoločnej vlasti, ktorú postkomunistickí politici tak hanebne rozdelili bez toho aby ich zaujímal názor a vôľa občanov Československa. V duchu budeme s Vami v zamyslení a spomienke na našich mŕtvych bratov, ktorí sa nedožili lepších dní a v mene ktorých obetí nesmieme upadnúť do rezignácie. V mene týchto obetí, umučených, ubitých a popravených, konajme a spomienka na nich nech nám dodáva silu v našom poslaní hájiť pravdu a spravodlivosť vždy a za každých okolností.

Nech nám v tom Pán Boh pomáha!

V mene Svetového združenia bývalých československých politických väzňov -zastúpenia pre Slovenskú republiku, Vás pozdravujú bratia a sestry zo Slovenska

Hore