Nekončící mánie

Nedávno se na internetu objevila nová neoficiální stránka prekSTB, jež, soudě podle adresy, byla asi vydána slovenskou pobočkou Světového sdružení bývalých čs. politických vězňů (?). Na této stránce jsou kombinována data z oficiálního seznamu členů Obce překladatelů s údaji převzatými z různých, oficiálních i neoficiálních seznamů takzvaných spolupracovníků STB.

Našel jsem tam také své jméno. Nikdy jsem žádným agentem nebyl. Uvedená takzvaná krycí jména jsou zřejmě dílem fantazie estébáků, případně jsou to jména někerých z nich.

K tomu, aby byl člověk ideovým spolupracovníkem nebo dokonce agentem, je nutno, aby o tom věděl, přijímal nějaké úkoly a plnil je. Lidé, kteří prokazatelně nic takového nedělali a jenom byly činěny pokusy, aby byli vydíráni na základě hrozeb, různých triků nebo předem připravených falešných dokumentů, by měli být očištěni, jak to také navrhoval první ředitel ústavu pro dokumentaci zločinů komunismu, bývalý politický vězeň dr. L. Blažek. Já sám jsem se proti pokusům o vydírání bránil soustavnými stížnostmi, nakonec i přímo bývalému premiéru Štrougalovi, a tyto stížnosti uznala jiz i předlistopadová inspekce FMV. To ostatně po listopadu prokázalo na všech stupních soudní řízení na základě žaloby, kterou jsem podal proti ministerstvu vnitra.

Neoficiální stránky si soudních řízení bohužel nevšímají, prostě soud ignorují, a stránky oficiální označují soudní rozhodnutí o neoprávněnosti evidence také jen sotva viditelnou hvězdičkou.

Občané normální demokratické země by byli šokováni, kdyby našli v jednom a témže seznamu osočené nejlepší lidi národa jako paní Salivarovou, zastrašené oběti, osoby, které se pokusily StB oklamat, i zfalšované případy, a to bez ohledu na výsledky očistných soudních řízení. Spolu s vysloužilými grázly, jejichž jména už ministerstvo vnitra nepotřebuje dále krýt.

Taková směsice údajů různé hodnoty, prezentovaných jako rovnocenné, nemůže vést v zemi, jejíž ministryně školství navrhuje zrušit výuku dějepisu, k ničemu jinému než k postupnému úplnému přepsání dějin.

S rostoucí drzostí komunistů roste i jejich snaha obrátit zlobu lidí nesprávným směrem, k nevinným. Například v mém případě byly po listopadu zmíněné okolnosti zneužity skutečnými estébáky k pokusům o zastavení reforem, o něž jsem usiloval, a k zamezení restituce majetku mé rodiny, který si přivlastnily postkomunistické organizace..

Kdo od vydání seznamů očekává, že to je první krok k odhalení pravdy, pravděpodobně se mýlí. Vydávání oficiálních i neoficiálních nactiutrhačných seznamů bez důkazu a bez vysvětlení jejich obsahu, což je porušením zásady presumpce neviny a je v rozporu s mezinárodně přijatými dokumenty o lidských právech, je nepochybně jediným krokem, který ministerstvo vnitra doopravdy připustí. Naivní dobrovolníci, kteří in bona fide obsah těchto seznamů rozšiřují, tím tedy vlastně pomáhají oddalovat další kroky, k nimž ministerstvo nikdy přikročit nechce, tj. zveřejnění pravých původců zla a celé pravdy.

Reagovat na přetrvávající seznamovou mánii považuje již mnoho lidí v České republice za nedůstojné. Skoro patnáct let uplynulo od zveřejnění slavné Havlovy řeči Slovo o slově,v níž byla síla slova přirovnána k vlaku plnému dynamitu. Dnes je v České republice slovo jen duchaprázdným třeskem, zatímco pravdivý obraz měsíce a hvězdné oblohy při tomto třesku beznadějně mizí ve vlnách.

Žijeme dnes v době informačních hegemonií, ale u nás ministerstvo vnitra kádruje občany nebo “lustruje” občany dle vlastního mustru již od r. 1948. Po celou tuto dobu vlastně zasahuje do vývoje země a rozhoduje o ní svým informačním monopolem dříve,než občané voliči sami. I když se brány věznic a státní hranice otevřely, člověk může zůstat vězněm, jestliže zůstane v zajetí informací, které konec konců sepsalo i uvolnilo ministerstvo vnitra.

Věřím ale, že pravda je konec konců silnější než všechna ministerstva vnitra a jejich seznamy, a musí být vyslovována i nadále.